Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Jsem hnusná, hnusná.

Za tímto sugestivním názvem se skrývá článek terapeutky Jarmily Skopalové, uveřejněný v aktuálním říjnovém čísle Meduňky. Hlavní téma tohoto čísla jsme věnovali ŽENÁM a tento článek se věnuje otázkám ženského sebevědomí a sebehodnocení. Nabízíme ukázku...

Kamarádka novinářka se dostala do úzkých. Napsala rozhovor s milou paní, komunikace probíhala báječně, vše bylo v pořádku až do chvíle, než ji požádala o její fotografii k článku. Milá paní se stala zarputilou a foto odmítla poslat, protože se nerada fotí.
Nejspíš bude na fotografii vypadat stejně jako my všichni, ale její představa o sobě je patrně   velmi ošklivá. S neschopností přijmout sebe sama se potýká více žen než mužů.
Můžeme teoretizovat o tom, proč se cítíme „hnusné“ (už to drsné slovo, které o sobě tolik žen používá!): muži stimulují svoje touhy převážně pohledem. Potřebujeme tedy být podle jejich představ. A jsme u toho: Víme vůbec, jaké jsou jejich představy?

Víme, jaké jsou představy módních návrhářů. Ti potřebují hubené modelky proto, aby na nich vše perfektně sedělo, a tak trochu si myslím, že i kvůli šetření na látce. Televize skutečně přidává každému minimálně pět kilo, to vím z vlastní zkušenosti, a tak herečky a moderátorky, které v televizi vypadají takzvaně normálně, jsou opravdu velmi drobné a poměrně malé. A tohle všechno jsou přesně ty vzory, které máme na očích každý den a které považujeme za ideál.

Moje příběhy

Dovolte mi připojit pár mých vlastních příběhů, protože i já samozřejmě pracuju s tím, že jsem tlustá, stará, mám křečovou žílu, na stehnech počínající modré žilky, snad jen ten obličej ještě pořád drží (díky dědičnosti, ženy v našem rodu mají jen krásné mimické vrásky a pleť bez neduhů – ale ta dvojitá brada...).
Šla jsem jednou takhle v létě v metru. Bylo mi asi o dvacet let méně a moje váha byla asi o deset kilogramů nižší.  Z mého dnešního pohledu jsem tehdy vypadala opravdu dobře, což jsem si ovšem tenkrát nemyslela. Tady už vidíme relativnost pohledu.
A přede mnou šlo něco úžasného! Vysoká, pěkně macatá, dlouhé vlnité vlasy, bílé šaty s modrými puntíky – nic nepřidá na objemu víc než velké puntíky, to přece víme. Šaty ušité pěkně ve stylu retro – živůtek, kolová sukně, krátké rukávy, přesně to, co nezakryje žádnou tělesnou neplechu. A ta dívka se nesla tak samozřejmě, kolová sukně se jí vlnila kolem silných nohou s takovou grácií, že já, tenkrát hubená, jsem jen vzdychla: „Chci být taky taková!“ Když jsem se trochu probrala do reality, poprvé jsem se zamyslela nad tím, co dělá z téhle macandy přitažlivou krásku: sebevědomí, schopnost přijmout své tvary a být s nimi spokojená. A jít pěkně vzpřímeně!
Uplynulo dalších patnáct nespokojených let.
Stále ještě jsem dobře vypadala, do všeho jsem se ještě vešla a začala jsem chodit na flamenco. Na zkoušku jsme s kamarádkou zašly na ukázkovou hodinu břišního tance. Já jako nositelka běžné velikosti, kamarádka velmi, opravdu velmi štíhlá, malá drobná, dokonce si nechala po porodu odsát tuk z bříška. A naše taneční lektorka?
Páni! Přišla usměvavá, do pasu velmi drobná dívka, od pasu dolů byla ovšem neuvěřitelná. Jinak se to popsat nedá --  měla totiž opravdu velkou p…! Navíc v poměru k  drobnému živůtku byl dojem takřka monstrózní. Jakmile však promluvila, dala ruce do taneční pozice a tím impozantním zadečkem zavlnila, s kamarádkou jsme jen vzdychly: to chceme taky! Kam jsme se na ni hrabaly, já se svojí relativní normálností a kamarádka s odsátým břichem. Tohle byla ženská, tohle byl ideál, tohle byl chodící sex, ladnost, skutečná ženskost.
Poprvé jsem se začala stydět za to, že se stydím. Uvědomila jsem si, jak moc se poměřuji pohledem cizích lidí. V té době jsem moderovala jeden televizní pořad, takže jsem potřebovala vypadat dobře a vejít se do nějaké ještě běžné velikosti oblečení. Bylo to příjemné období, ale až po jeho skončení jsem si uvědomila, kolik lidí se tenkrát staralo o to, abych se cítila dobře: maskérka, vizážistka, kostymérka a kadeřnice. Kdo mi je nahradí teď? Plastický chirurg?
Začala jsem se dívat kolem sebe po nějaké útěše. A taky začala být vidět ta dvojitá brada. To se přece dá spravit! Nejdřív jsem zkusila krém. Trochu pomohl, ale jakmile došel, vše se vrátilo na své místo. Co ten plastický chirurg? Jaký byl pohled na slavné herečky ve stejném věku, jako jsem já? V jednu chvíli si všechny nechaly udělat facelift. Byl sice udělaný dobře, ale jejich výraz se tolik, tolik proměnil! Vystouply jim oči, vypadaly udivené, rty a tváře jakoby ztratily pohyblivost. Vypadaly pořád stejně staré – tedy mladé, ale za cenu jakési umělosti. Já bych přece chtěla odstranit jen tu bradu, nic jiného….
Představila jsem si, co všechno to obnáší: najít dobrého doktora, podstoupit předoperační vyšetření, udělat si čas na rekonvalescenci, a dále narkóza, bandáže či co, další krémy, jizvy – a dost. Přece si nebudu způsobovat bolest, když nemusím, co to se mnou je?
Odjela jsem tenkrát na dámskou jízdu -- opět s kamarádkou do Bulharska. Obě jsme velmi pečlivě vybíraly plavky a na pláži se zakrývaly elegantním sarongem, aby bylo vidět jen to, co jsme považovaly za hodno pohledu. A najednou to přišlo.
Rodinka. Docela drobný mladý muž, tři malé děti a přesná Věstonická Venuše. Jen v kalhotkách od plavek plula pláží, velká vytahaná prsa až na břicho, břicho z malých kalhotek  pěkně ven, vlasy vlály, děti kolem lítaly a ten mužíček se kolem té Venuše vrtěl a celému světu dával najevo, že tohle – je jeho! Nekoukat, nesahat, jinak zabiju!
Smutně jsme s kamarádkou sledovaly ten šťastný výjev. K čemu jí byl plastický chirurg, k čemu mně byly všechny televizní pečovatelky! Něco nám evidentně chybělo, protože jsme na té dovolené byly samy.
Tyto mé tři příběhy může jistě každá z vás směle doplnit či obměnit podle svých zkušeností.  Tak co s tím, ženy, budeme dělat? Já se rozhodla to vyřešit, protože odmítám být nešťastná víc, než je nezbytně nutné...

Celý článek a další články na téma JSME ZDRAVÉ ŽENY si přečtete v říjnové Meduňce.