Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Z lednové MEDUŇKY: O Plaváčkovi, Vševědovi a šancích středního věku

Článek Věry Šimonové, který - kromě mnoha dalších zajímavých a inspirativních článků - najdete v aktuálním lednovém čísle MEDUŇKY (je stále k dostání na stáncích PNS a ve vybraných prodejnách) upozorňuje na některé důležité aspekty života, o nichž se příliš nemluví a které si k vlastní škodě často ani neuvědomujeme.  Jenže život nás k těmto tématům často oklikami dovede...
Lednové číslo Meduňky je věnování RADOSTI, tak si ho nenechte ujít, radosti není nikdy dost!!

 

Dřepím v téhle loďce už pěknou řádku let – patnáct, dvacet, možná o nějaký ten pátek navíc. Stejné zvuky, stejní cestující. Tam a zpět od jednoho břehu ke druhému. Není to k zbláznění? Když jsem poprvé sevřel veslo a kormidloval loď, připadal jsem si jako král. Obdivné pohledy cestujících, řeka, která mi šeptala  své příběhy. Každé ráno bylo jiné. Jenomže to už je dávno. Teď cítím jen nudu a prázdno.
Minulý týden jsem převážel jednoho mladíka. Jmenoval se nějak divně, tuším Plaváček. Vyprávěl mi, že míří za jedním starcem – Vševědem.  Lidé si dávají opravdu podivná jména, nemyslíte?
Vypadal mile, a tak jsem ho – trochu s pobavením – požádal, ať se toho svého Vševěda zeptá, jak zatočit s mou nudnou existencí. A nevěřili byste – on se vrátil i s odpovědí. Nejdřív mlčel, ale když vystoupil na břeh, tak mi prozradil Vševědovu radu. Je to prý snadné – stačí předat veslo jinému a vystoupit z loďky. Jenže ono se to lehko řekne – vystup si. Ale co potom?  

O pohádkovém převozníkovi víme jen to, že veslo strčil do ruky prvnímu, kdo vstoupil do jeho člunu. A co s ním bylo dál? Kam odešel? Nelitoval svého rozhodnutí?
Je možné jen tak zlehka pustit veslo, které jsme možná s těžkým úsilím vybojovali, které pevně svíráme v ruce a opíráme se o něj jako o svoji nezpochybnitelnou jistotu? A když ho pustíme, co nám zbyde?

Hledám to, nevím co…
Tyto a podobné otázky se nám mohou prohánět v hlavě jako meluzína v komíně, zejména je-li nám kolem čtyřiceti, plus minus pár drobných. Občas nás přepadne smutek vzniklý zdánlivě z ničeho. Zmocní se nás únava při představě, že dnešní den se bude podobat včerejšímu jako vejce vejci. To, co nás bavilo, se zdá být najednou nudné. Navzdory tomu, že máme vše, o čem jsme snili, se do duše vkrádá nejasný pocit, že nám cosi chybí. Co vlastně hledáme, netušíme. Po čem toužíme, víme zřídkakdy přesně.

Slepé uličky
Možná znáte anekdotu o muži, který pod rozsvícenou pouliční lampou po něčem usilovně pátrá. Na dotaz kolemjdoucího, co hledá, odpoví, že ztratil klíč. A pak mávne rukou kamsi do tmy. Ano, tam někde mu vypadl, ale tady, na světle pod lampou se mu hledá líp.
Pokušení hledat na dobře osvětleném místě, tedy zkoušet to, co již důvěrně známe a co se nám v minulosti osvědčilo, bývá v tomto životním období neodolatelné. Není těžké pokračovat v tom, co už umíme a známe, nic tím neriskujeme. Je to méně pracné a náročné, než pátrat na neosvětleném území. A tak jsme-li systematičtí a pilní, vezmeme jeden či dva projekty navíc a ještě pečlivěji si odškrtáváme splněné úkoly. Máme-li mnohaleté zkušenosti expata, který díky pracovnímu zařazení procestoval polovinu světa, kývneme opět na nabídku mateřské firmy a přestěhujeme do další země. Vynikáme-li v péči a pozornosti vůči druhým,  ujmeme se dalších potřebných. Provádíme změnu, která vlastně žádnou změnou není, a doufáme, že jsme objevili ten správný recept na nejistotu a pochybnosti, které střední věk provázejí. Jenže od určitého množství se každý lék mění v jed – a platí to i pro jednostranné životní postoje.
Jinou strategií je poohlédnout se po záchraně ve vnějším světě. Zkusíme vyměnit starou lásku za novou a pak ještě novější. Cestujeme na exotická místa, podnikáme daleké expedice. Propadáme záchvatům nakupování a vstoupíme do zábavního kolotoče, abychom posléze zjistili, že jsme o trochu víc vyčerpanější a přešlapujeme na místě, občas navíc stiženi hryzajícím svědomím.
Když nevěnujeme pozornost tomu, co se uvnitř nás hlásí ke slovu, může nevědomí zinscenovat prudké a dramatické situace, které nás přivedou blíž k prozkoumání nepoznaného. Náhlé ztráta pracovního místa a s ním souvisejícího sociálního statutu, rozpad dlouholetého partnerství, nedostatek energie či deprese nás postrčí na třetí cestu – a ta vede k objevování nežitého života.

Nežitý život
Než zvládáme bravurně řídit  loďku po nevyzpytatelné řece života, uplyne hodně vody. Učí nás, že nemůžeme mít všechno, a tak si začneme vybírat. Sednu si do lavice vedle Zdeny či Pepíka? Půjdu na gymnázium, nebo si zvolím učební obor? Chci být kominíkem, prodavačem nebo pilotem? Dám přednost bydlení v metropoli či tichu vesnice?
Každým přitakáním jedné možnosti říkáme ne té druhé. Na opačné straně toho, co jsme zvolili, leží nezvolené.  Dospíváme, zařazujeme se do společnosti, budujeme si domov i kariéru, a přitom odsunujeme stranou příliš mnoho aspektů naší duše, podstatných, esenciálních. Necháváme spát četné talenty a schopnosti,  protože společenství, lhostejno zda rodina, firma či kultura, od nás vyžaduje  úzké zaměření, specializaci. Odmítnutá nadání, dary duše se hromadí a vytváří to, čemu říkáme nežitý život. A pak jednoho rána se probudíme a vnímáme, že jsme cosi důležitého ztratili. Dostaví se neurčitý pocit smutku, který patří možnostem, jichž jsme se vzdali.
Nežitý život nemizí, ale ukryje se v našem nevědomí, a jak zrajeme, začíná se hlásit o slovo. Máme za sebou hvězdnou kariéru v nadnárodních korporaci, která nám umožnila poznat polovinu světa – a nyní zjišťujeme, že postrádáme rodinné zázemí a nevíme, kde jsme vlastně doma. Věnovali jsme se účetnictví, vybudovali poradenskou firmu a zapomněli, že jsme v dětství pokreslili každý volný list papíru. Zakotvili jsme ve městě a najednou nám chybí čerstvý vzduch a tichá rána bez tlačenice v metru. Chtěli jsme psát román a místo toho jsme dvacet let překládali texty, jejichž autory byli jiní. Pracovali jsme s lidmi a nyní máme chuť ponořit ruce do hlíny a věnovat se zahradě.  To, co jsme potlačili, žije v našem nevědomí jako možnost, které se nyní  můžeme chopit.

Celý článek najdete v lednovém čísle MEDUŇKY...