Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Z prosincové Meduňky: Učme se trpělivosti a schopnosti odevzdat

Z aktuální prosincové Meduňky vybíráme ukázku ze zamyšlení o trpělivosti od naší spolupracovnice Dity Lyner.

Trpělivost přináší růže.
Trpělivost je vlastnost králů.
Dočkej času, jako husa klasu.
Všechno má svůj čas…
a mohla bych pokračovat. Přísloví a přirovnání, která nás nabádají k trpělivosti, máme spoustu. Vždy, když je slyšíme a když se týkají se nás osobně či nějaké naší situace, nás spíš trochu znervózní, znejistí, či se něco uvnitř nás začne bouřit. Já přece nebudu čekat! Mám nárok a chci mít to či ono hned!
Nejsme zvyklí čekat. Doba je rychlá, věci okolo nás jsou rychlé. Během 24 hodin se ocitnete na druhém konci světa, okamžitě můžete zjistit, co nevíte. Auta máme rychlá, internet máme rychlý, sami jsme neustále ve spěchu.
A právě ve spěchu nám uniká podstata věcí. Nestihneme si všimnout různých znamení, krásy okolo nás, sami sebe, druhých. Nemáme čas naladit se na sebe, na druhé lidi, na situace. Chceme tedy vše ještě více urychlit, aby všechno, co si přejeme, nastalo teď hned.
Skutečnost je však jiná. Vše potřebuje svůj čas. Můžete mít na zahradě krásně zbarvené jablko, ale ještě mu pár dnů nebo nějaký týden chybí, aby dozrálo a bylo sladké. Utrhnete-li ho dřív, bude kyselé a trpké. A tak je to i se vším, co chceme v našem životě urychlit. Cokoli uspěcháme, není dozrálé. Stojí nás to mnohem více energie, mnohdy i peněz, sháníme prostředky a způsoby, jak to či ono urychlit.
Jíme rychlené ovoce a rychlenou zeleninu, tyto plody nemají chuť, protože jim nebyl dopřán čas ani přirozený vývoj a slunce neviděly ani náhodnou. Tuto zrychlenou a určitým způsobem prázdnou energii sníme a ona vibruje uvnitř nás. Přijmeme ji za vlastní a necháme se i celým zrychleným okolím strhnout ke sprintu. V něm nás velmi silně podporuje naše ego, které miluje vyhrávat a vidět druhé poražené. Ale co dál?
Ego nemá rádo trpělivost, je to slovo, které přímo nesnáší. Ego chce mít vše hned teď a chce mít to  nejlepší. Trpělivost je výsadou naší duše. Ví, co sem přišla dělat a má čas. Trpělivě a potichu čeká, zda ji vyslyšíme, zda si jí vůbec všimneme a necháme se jí vést. Dá nám sílu čas příprav a „čekání“ prožít v uvědomění a v klidu. Je to největší opora, kterou máme. Vede nás, poskytne nám ty správné informace ve správný čas. Musíme však být bdělí a schopní naslouchat.
Zároveň i my se měníme každý den, každou minutu a abychom si mohli zhmotnit své sny, musíme být na ně připraveni. Je důležité, aby naše vědomí i fyzické tělo uneslo náš sen. Možná je třeba jej v průběhu realizace maličko upravit a nechat Vesmír, aby nám přivedl ty správné lidi do cesty. I oni musí být připraveni stát se součástí našeho snu.

Všechno má svůj čas!
Všechny děje můžeme přirovnat k těhotenství. Žena si velmi dobře uvědomuje, že byl počat nový život a že nyní je třeba čekat. Je nutné se zklidnit, dát novému životu prostor, aby se on i matka vyvíjeli zdravě. Nic nelze uspěchat. Pokud bychom v tomto procesu chtěli cokoli zrychlit, nastalo by velké riziko pro matku i pro dítě. I den porodu si dítě vybere samo. Ono ví, kdy je ten správný čas, kdy dozrálo a je připraveno vyjít do světa.
Žena má k trpělivosti blíže, protože i miminko potřebuje svůj čas, aby se dále vyvíjelo a učilo. Než se naučí chodit, musí projít spoustu vývojových stádií, posílit svaly, získat koordinaci, jistotu, naučit se zacházet se svým tělem, zjistit, k čemu jsou dobré ruce a nohy. Všechno potřebuje svůj čas.
Zároveň však dnes už víme, že čas vlastně neexistuje. Jde o veličinu, kterou jsme zavedli my, lidé. Je pro nás velmi důležitá, díky zavedení času si můžeme sjednat schůzku na přesný čas, víme, kdy odjíždí jaký spoj a kdy by měl dorazit… Zároveň nás tato veličina velmi omezuje a stresuje. Je na nás, jakou měrou se necháme časem ovlivňovat a svazovat.
Naše svoboda je též odrazem skutečnosti, zda se necháme časem ovládnout, či jej pustíme. Je velmi důležité naučit se užít si i čas „čekání“. Máme prostor být v klidu, pozorovat, připravovat se, dělat prostor novému.
Vše se odvíjí v cyklech. Zrození – život – smrt – znovuzrození. V józe vědomí tomuto cyklu odpovídá mantra SA – TA – NA – MA. Nelze zde nic uspěchat, přeskočit, vyměnit. Takto to jednoduše je. A čím dříve se naladíme na tento cyklus, tím dříve se nám uleví. Tím dříve se osvobodíme a budeme schopni si opravdu užít život, tak, jak je a nikoli tak, jak si myslíme, že má být.
Můžeme kdykoli odevzdat všechny naše obavy, strachy, ale i sny a přání. V okamžiku odevzdání se nám velmi uleví. Jakoby z nás spadlo veliké závaží, tíha. Můžeme se nadechnout, narovnat, radovat, tančit, zpívat – dělat cokoli. Díky odevzdání otevřeme obrovský prostor, ve kterém se mohou věci začít dít. Můžeme najedou zažívat situace plné zázraků a překvapení. Vesmír zná ta nejlepší řešení pro nás a danou situaci. My však chceme mít vše pod kontrolou, a tak si postavíme zeď, která k nám tato doslova zázračná řešení nepustí.
Druhá strana mince trpělivosti je důvěra. Důvěra a schopnost pustit je základním předpokladem ke zhmotňování našich snů a přání. Mnohdy je to pro nás ale ta nejtěžší věc, kterou se máme naučit zvládnout. Jsme totiž vedeni k tomu mít věci pod kontrolou.
Mít kontrolu nad vším a stále, je velmi, velmi vyčerpávající. Jde o pocit strachu, který uvnitř nás sídlí a o naši neschopnost pustit a důvěřovat. Máme strach, že něco nestihneme, že se nám nepodaří, to, co si přejeme, že nebudeme mít to či ono. Je úplně jedno, z čeho strach pramení. Máme strach otevřít se životu, takovému, jaký je.
Nemít věci pod kontrolou vyžaduje velikou schopnost pokory, odevzdání a důvěry. Neznamená to v žádném případě, že přestaneme cokoli dělat, naopak! Zůstáváme ve svém středu, ve spojení se sebou samými, naladěni na svoji duši a tedy na Universum – Vesmír – Boha. Jde o hru naší mysli snažící se  mít vše pod kontrolou, naše ego se nechce pustit, a tak spolu s myslí vytvářejí konstrukce, jimiž se přece musíme zabývat. Jistě všichni znáte ten pocit. Naše mysl je jako křeček v kole, stále běhá dokola a neumí se zastavit ani z něj vystoupit.
Takto vypadáme, cítíme se a žijeme. Jako křeček v kole a stále dokola, stále s pocitem, že něco musíme dohnat, musíme vědět, znát, udělat.
V okamžiku odevzdání a otevření se důvěře se otevřou dveře do jiného světa. Do světa bez hranic, do světa, kde je vše možné...

Celý článek o trpělivosti si přečtete v prosincové Meduňce.