Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Za šamany do Ekvádoru

Rozhovor s ekvádorským šamanem Augustinem Grefou připravil Miloš Matula...

Deštné pralesy Amazonie patří mezi největší bohatství naší planety. Jsou plícemi naší Země a domovem více než čtvrtiny všech rostlinných a živočišných druhů. A jsou také jedním z posledních domovů lidí, kteří dokáží žít v těsném spojení s přírodou.
Augustin Allpa Jesus Grefa Licuy, zakladatel organizace Život postaru, indián z kmene Kichwa (Kičua), se narodil v amazonském deštném pralese. Má čtyři bratry a pět sester. Pochází z indiánského kmene Kichwa z komunity Bílá řeka (Yurak yaku), která čítá okolo 250 příslušníků. Od dětství mu rodiče a prarodiče vštěpovali, že chápání a respektování přírody, vesmíru a energie zde žijící, stejně jako naslouchání svému srdci a vnitřnímu vedení, pomáhá objevovat, ale také pomáhá všem, kteří tuto pomoc potřebují.

Augustine, můžeš mi říci něco o sobě: odkud pocházíš, z jaké oblasti Ekvádoru, z jaké rodiny?
Moji předkové byli Inkové, z kultury Kičua. Máme v Ekvádoru dvě kultury podobného jména. Jedna se jmenuje Kičua (Kichwa) a druhá Kečua (Kechwa). A pak mnoho dalších kultur, které mají své vlastní jazyky a zvyky. Já pocházím z komunity, která se jmenuje Rio Blanco a nachází se v provincii Napo. Tu tvoří z 85% příbuzní. Dohromady komunita čítá přibližně 600 lidí. Naše tradice a způsob života se v poslední době hodně změnil a to hlavně díky křesťanství, které k nám přišlo asi před 20 až 25 lety. Byly narušeny naše rituály a původní ceremonie. Také se od té doby jinak oblékáme. Po intervenci křesťanství přišlo i hodně Švýcarů a díky všem těmto vlivům se náš původní způsob života velmi změnil. Moje vlastní rodina čítá 29 lidí. Dnes však život mění spousta věcí: ještě před třemi lety bylo poměrně složité se do naší oblasti k naší komunitě dostat, jen například náročným pochodem džunglí, či přeletem helikoptérou. Nyní k nám už vede silnice a tím se vše mění rychleji.

Jak se žije ve vaší komunitě?
Na komunitě je hezké, že věci děláme společně, na všech projektech pracujeme dohromady. Pak má také každá rodina v rámci komunity hospodářství, své vlastní políčko a zvířata pro obživu. Před příchodem křesťanů bylo vše jednodušší, příjemnější. Nyní se vyrovnáváme se spoustou změn. Naše děti přichází povinně do kontaktu se státním vzdělávacím systémem – musí chodit do škol. Komunita je tím vyhazována z rovnováhy. Jedna část chce chránit prales a kulturu, a ta druhá vlastně vůbec neví, co chce. Byl tu trend – takový ideál, který se změnami přišel, aby naše děti šly do škol, aby se tam dobře učily, dostaly dobrou práci a postavily si pak hezký dům. Na první pohled se to může zdát dobré, avšak pro naši kulturu je to zničující. Mladí lidé odcházejí a nechtějí se pak vrátit zpět. Je to smutné, protože s novým způsobem vzdělávání se rychle vytrácejí tradiční schopnosti a dovednosti a tím se vytrácejí i naše kořeny. I když v léčitelských rodinách, tam, kde se pracuje s energií, se tradice udržuje doposud. Každá komunita má také svoje vlastní pravidla, kterými se řídí. Před pěti, šesti lety vydala vláda zákon, že každá komunita musí zlegalizovat půdu, na které žije. Teď tyto zákony dopadají nejen na komunity, ale na všechny lidi, kteří ještě žijí v pralese postaru. Může se zdát, že doklad o vlastnictví půdy je pro nás dobrou věcí, avšak v realitě to znamená, že úřady vyžadují záznam v mapě pomocí digitálního vyměření území. To je pro původní obyvatele velký problém, protože si sami nejsou schopni tyto náležitosti zařídit. Musejí kvůli tomu totiž do města a tam zaplatit za vyměření pozemku a další byrokracii velké peněžní částky, které nemají. A tak jsou původní obyvatelé často nuceni pozemky prodat někomu, kdo je toho schopen.

Ty však máš již oproti ostatním nadhled světoběžníka...
Když jsem se poprvé vrátil z Evropy, byl jsem schopen doma velmi barvitě a přesvědčivě vyprávět, jak to dopadá, když se všechny stromy vytěží a všude se postaví domy, a za co všechno se pak musí platit... To je věc, kterou si lidé v komunitě neumí moc dobře představit, protože se s takovým přístupem v podstatě nesetkali. Říkal jsem jim: žijete v lese, pro vás je stále normální mít čistou řeku, vzduch a zdravé jídlo. Je tedy pochopitelné, že chcete poznat něco nového, jiného a jít do města. Důležité si je ale uvědomit, že když náš způsob života jednou ztratíme, už nikdy ho nezískáme zpět. K mé rétorice se přidal i jeden z bratranců a další příbuzní a tak už mám mezi ostatními silnější slovo. Dřív mě vůbec neposlouchali, nyní za mnou lidé chodí a ptají se, jaké to tedy v Evropě je.

Věnuješ se šamanské práci, léčení či v tom jen pomáháš svému otci?
V komunitě je běžné mít několik šamanů (jačů), kteří pracují s medicínou a léčí. V komunitě Rio Blanco jich je dokonce sedm. Každý z nich má svůj vlastní způsob, jak učit a jak léčit. Někdy, když vidím knížky od lidí, kteří navštívili Amazonii, dočtu se o šamanech či energiích v samých superlativech a lidé si často myslí, že to je všechno. Je to proto, že místní obyvatelé jsou opatrní v tom, co cizincům předávají za informace. Většinou sdělují jen to, na co jsou lidé z vnějšku připraveni. Mají totiž strach, že kdyby řekli všechno, budou si o nich myslet, že jsou šílení. Jsou věci, o kterých mluví jen učitel se svým žákem a naopak. Nesdělují je ani svým rodinám či manželce. Jsou to velmi silné věci, o kterých není vždy možné mluvit. Ale jsou to zajímavé věci... Když jsem byl malý, byl jsem velmi zvědavý a často jsem měl potřebu oponovat. Hodně jsem se ptal také své babičky. A všichni měli ve zvyku mi říkat, že to, co mi předávají, nesmím nikomu vyprávět, neboť to je jen pro mě, pro mé srdce a pro mé nitro. Ptal jsem se proč? A bylo mi odpovězeno, že to jednoho dne pochopím.

Sám tedy léčíš a vedeš obřady?
Ano, dělám to, co mě naučili. Nemohu říct, že jsem učitel, nebo někdo, kdo vyučuje. Jsem prostě kluk z pralesa a naučili mě to, co příroda přináší. Přiznám se, že neznám vše, ale pro tuhle chvíli vím dost, abych mohl rozumět věcem, které se teď dějí. Je to zajímavé. Tady, v pralese, kdekoliv.

Text a foto: Miloš Matula
Autor rozhovoru a náš spolupracovník Miloš Matula připravuje pro naše čtenáře cestu do Ekvádoru za šamanem Augustinem Grefou 17.2.-9.3. Více info na www.milosmatula.cz