Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Letní slunovrat a svatojánská noc - dokončení

Nabízíme druhou část článku od Ing. Jiřího Trefného o magické svatojánské noci a zvycích s ní spojených...

Slavné svatojánské ohně
Velmi slavné byly svatojánské ohně na pověstmi opředeném Radhošti. Jejich tradice je však poměrně mladá a souvisí s kultem Radegasta, který přišel ke ctí až v 18. století. Tehdy totiž jeho svatyni, údajně  zbořenou sv.Cyrilem a Metodějem, umístil ve svých představách na vrchol Radhoště církevní spisovatel Jan Středovský ve svém díle z r.1840  Sacra Moravia historia.  Svatojánské ohně mívaly charakter lidové zábavy a později národní pouti. Přicházely zástupy lidí a ohně hořely u kaple i na dalších návrších. Na „horní věži“ ve Frenštátě hrála přes noc hudba, zajímavé je, že byla placena z nadace, kterou pro tento  účel roku 1901 založil měšťan Kašpar Bordovský. Bujná zábava, veselý tanec , pití a hodování provázelo tento svátek od počátku. Typy hloubavější mohou zase na sv. Jana vyjít do přírody a poslouchat kukačku.
Svatojánská noc byla i vděčným námětem pro umělce všech profesí. Jen namátkou vzpomeňme např. postavu veselého skřítka Puka ze slavné Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské  a nebo jaká kouzla a čáry se odehrávají právě o této noci ve Tylově hře Strakonický dudák.

Sv. Jan znásobuje přírodní síly
Podle pověstí jsou na svátek sv. Jana všechny přírodní síly na vrcholu a nadpřirozená moc se projevuje různými způsoby. Toho bylo třeba využít – například oblíbenými svatojánskými koupelemi v přírodě. Ve středověku byly svatojánské koupele považovány za zdraví velmi prospěšné, lidé ve vodě trávili často i celých 24 hodin-spali v ní, jedli, pili a seděli, často v kompletním oděvu (!), odložili si jen klobouk, míšek s penězi a kordík. Někde místo koupele lidé pobíhali nazí po loukách a polích a vystavovali se  účinkům rosy.V okolí Litomyšle byl tento zvyk tak rozšířen, že v r.1870 místní učitelstvo podávalo do novin zprávu o novém rozšíření sekty adamitů, což prošetřovaly i c a k. úřady.

Nejen valpružinsko -filipojakubská noc
O tajemné svatojánské noci se také zvyšovala aktivita čarodějnic, které se  rovněž v tuto noc slétaly  na své sabaty. Italským čarodějnicím stačil podle lidového podání   k setkáním jistý ořechový strom u města Benveneta, valašské bosorky si oblíbily vrchol Radhoště, naše regionální bosorky pak Petrovy kameny na Pradědu, pro východní děvy je pod Kyjevem rezervována planina rozlohy většího letiště, známá jako „čertovo beremišče“…

 

 

Magická moc svatojánského kapradí
Paní Věra Hévrová takto poutavě vzpomíná na dávnou událost, která se právě o svatojánské noci přihodila jednomu z jejich předků a stala se dlouhou rodinnou tradicí. Jedna z těch dobrých, eterických víl mu poradila, aby si o každé svatojánské noci utrhl kousek kapradí a myslel si přitom přání. Dělal to každoročně a jeho přání vyvěrala vždy z dobrotivého srdce, takže žádné zlovolné síly na něj nemohly.
      Od těch dob rodina paní Věry Hévrové vychází v této čarovné noci do přírody setřást štěstí z větviček kapradí. Myslíme si tři přání a pro každé přání uštípneme kousíček z každé větvičky. Ty pak zabalíme do čistého, bílého a nepoužitého pláténka, které ale nesmí být ze syntetického vlákna, nebo do bílého papíru a schováme do skříně, truhly či jinam. Na obal se napíše datum, ale přání se tam nepíšou, ta se nosí v hlavě.
Kousíčky kapradí se nesmějí vyhodit, jinak by přání vyšla vniveč, neboť přání se většinou neplní ze dne na den. Tak se kapradí střádá po celý život a pak zemřelým členům rodiny dávají kapradí do rakve.
Ke kapraďovému obřadu se nejlépe hodí čas od půlnoci do 3. hodiny ranní, vše pochopitelně 24. června. Když vám k tomu budou svítit svými lampionky i svatojánské mušky, přání se jistě plní. Přání však musí být taková, aby nikomu neublížila. Není to nádherná, následováníhodná tradice?

 O sv. Janu volá každý kvítek: Utrhni  mě…
     
Věnečků ze svatojánského kvítí používala děvčata k milostné magii věštebné- házela je na strom (kolik neúspěšných pokusů, tolik let do vdavek), dávala si je pod polštář (sny o milém), nebo
Je  pouštěla po vodě (zachytil –li se, ten rok se neprovdala). Věnec byl až z desatera kvítí: černobýl, třezalka kapradí,mateřídouška, libeček, majorán, rmen, rozmarýn, máta, divizna, račte si vybrat.

Svatojánské koření
     Bylinám natrhaným v období Janova svátku byla připisována zvláštní čarovná a léčivá moc a byly nazývány „svatojánským kořením“. Toho svatojánského koření se v našich končinách traduje několik, ale my zmíníme jen dvě hlavní a to  Krev Sv.Jana-třezalku a Pás Sv.Jana, tj.  pelyněk černobýl.
     Traduje se, že třezalka trhaná v noci na sv.Jana, má tu největší léčivou sílu. Nehledejme v tom však žádná kouzla, ale logiku. Každá bylinka, sbíraná pro svou kvetoucí nať , má největší obsah účinných léčivých látek ve vegetačním období květu a to je právě v období letního slunovratu a svatojánské noci. Jedná se o  přírodní zákon zachování rodu. Květ třezalky obsahuje hodně těkavých silic, které sluníčko v průběhu dne vytahuje. A proto, když potkáte třezalku v pozdní odpoledne, jeví se už po celodenním působení  sluníčka vysílená a  trochu mátožná. Ale v noci, panečku, to ona  pookřeje, doplní silice a  ráno je to úplně jiná třezalka, plná síly a svěžesti. Proto nejlepší třezalka, je ta sbíraná, ihned po oschnutí ranní rosy a v období začínajícího květu, což bývá zpravidla kolem letního slunovratu a svátku narození sv.Jana.
     Pás sv.Jana, neboli pelyněk černobýl byl znám na Valašsku jako „otec bylin“ a měl mít v sobě sílu za dvanáctero léků. V magii byl používán jako zaříkávací bylina chránící před zlými silami.
     Doktor Petr Ondřej Mathioli o něm píše následující: „Někteří se domnívají, že sluje německy BEIFUS, že když se v obuvi vloží pod nohy, chrání lidi vandrovní a pocestné proti únavě, jak dosvědčuje Plínius, kdo chce může tomu věřiti. Sluje také jako „Sant Johanis G“urtles-Pás sv.Jana“, poněvadž lidé pověrčiví v předvečer sv.Jana se touto bylinou opasávají a z ní nosí na hlavách věnce proti obludám, kouzlům, neštěstím a nemocem tohoto roku“.
O původu jeho hořkosti vypráví pověst, že pelyněk vyrostl na místě, kde na zem dopadaly krůpěje Kristova potu, když mu na kříži dávali pít žluč s octem.
Dnes se sušený používá jako působivé domácí koření k tučným jídlům a jako náplň do moxovacích tyčinek.
Dříve prý třezalka neměla své prosvítající tečky .A víte proč je má? To ďábel, který nepřál lidem tak zázračnou bylinu, seslanou jim Stvořitelem, se snažil rozpíchat její lístky a ve zlosti ukousl kus jejího kořene. A skutečně, když se na kořen třezalky podíváte, uvidíte, že vypadá skutečně jako ukousnutý. Třezalku chtěl ďábel zbavit její čarodějné moci, ale to se mu nějak nepovedlo a tak  místo dírek jsou tam jen prosvítající tečky.
O tom, že skutečně třezalka čertu vadí, svědčí i lidové přísloví::“dobromysli, třezalky a bílého vřesu ratolest, působí čertu velkou bolest“.
Její dnešní jméno třezalka snad pochází od staroslovanského třezati= rozdrásati, rozpíchati, asi podle výše uvedené pověsti.