Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
O poutnictví u nás

Myšlenka poutnictví zažívá v posledním desetiletí zejména v Evropě renesanci,
a to hlavně díky módnímu zájmu o tzv. svatojakubskou pouť – více než 800 km dlouho trasu z Francie do španělského města Santiago de Compostela. Staronová idea poutnictví se objevuje i u nás, prosadit se jí už léta snaží dr. Hana Blochová a poutnické sdružení Cesta hvězdy. Jak se jim to daří?  Dozvíte se v následujícím rozhovoru... 

 

Rozhovor s Hanou Blochovou

Ožívení myšlenky

Zastavení s pitnou vodou na svatojakubské poutní trase jižní Francií  s charakteristickým označením mušle hřebenatky (na fotografii Hana Blochová)


Hanko, už řadu let se snažíš v Čechách a na Moravě obnovit tradici poutnictví. Kdy a jak vlastně vznikl tento tvůj zájem?

První vědomý podnět byl spjatý s psaním mé knížky o Marii z Magdaly, na níž jsem pracovala asi před deseti lety. Jela jsem kvůli tomu do Efesu a tam jsem najednou pocítila velmi silný vnitřní impuls projít nebo aspoň projet francouzskou část svatojakubské pouti, abych měla dostatek materiálu pro psaní knihy, a rozhodla jsem se kvůli sběru důležitých informací prozkoumat také severní Francii a jižní Španělsko. Podotýkám, že v té době ještě pouť do Santiaga de Compostela nebyla zdaleka takovým „hitem“ jako je tomu v současné době.  Ale ještě dávno před tím jsem v rámci své koncertní činnosti často zpívala poutnické písně určené pro putování do Santiaga a trubadúrské písně, tento žánr mě přitahoval a zajímal, byla to vlastně jakási „nevědomá fáze“ a předzvěst mého zájmu.
O několik let později jsem náhodou narazila v informačním středisku v Českém Krumlově na mapy a průvodce s vyznačenými trasami svatojakubské cesty na českém území. To mě zaujalo, protože jsem zatím znala ono značení pomocí symbolu mušle pouze ze zahraničí.
A najednou jsem měla před sebou na mapě zhmotnění toho, o čem jsem uvažovala. Trasy vyznačili členové jakéhosi rakouského příhraničního spolku. Rakušané, Němci i Poláci jakožto národy, v nichž je náboženská víra rozšířena mnohem víc než u nás, byli totiž oproti nám při prosazování této myšlenky v předstihu. To jsem ocenila, ale zároveň mi vadilo, že českou část svatojakubské trasy vyznačil někdo zřejmě “od stolu“ – trasy nerespektovaly krajinu, opomíjely důležitá duchovní a památná místa atd. A tak jsem začala myšlenku poutnictví prosazovat v Čechách, a základem bylo právě začít s přeznačováním tras tak, aby odpovídaly naší české historii a tradici a zároveň mohly být částí evropské svatojakubské cesty.

Na počátku jsi tedy byla sama, jen s myšlenkou na obnovení poutnictví, ale tu bylo třeba nějak uvést ve všeobecnou známost. Jak jsi postupovala?
Začala jsem tím, že jsem s kolegou Milanem Černým, kterého ta myšlenka také oslovovala,  naplánovala první poutnickou trasu z Prahy do Českého Krumlova. Založila jsem poutnické sdružení, které jsme nazvali Cesta hvězdy, což byl starověký název východo-západní trasy do Santiaga de Compostela. Zorganizovala jsem první pouť, k bylo třeba udělat příslušnou propagaci, měla jsem k tomu přednášky i koncerty, pak proběhla vlastní akce, na první pouť v roce 2009 se přihlásilo asi 30 lidí. To bylo pro začátek docela povzbudivé, naplánovala jsem další trasy a uvedla je tímto způsobem do oběhu, připravila jsem i trasu propojující Čechy a Moravu, tak vznikla jihomoravská a severomoravská pouť.

Je snadné u nás v Čechách prosazovat nějakou nezvyklou myšlenku, jako je třeba právě staronová idea poutnictví?         
Upřímně řečeno, snadné to zrovna není. Předpokládala jsem, že se idea poutnictví bude vcelku rychle šířit, ale zatím to tak nevypadá. Svět se stále více orientuje na hmotu a lidé jsou kvůli civilizačnímu pokroku stále pohodlnější. A poutník se během cesty určitému nepohodlí prostě nevyhne, to k tomu patří. Každý si nese všechny své potřebné věci v batohu na zádech, někdy se spí v tělocvičnách, sokolovnách na zemi, někdy nás na cestě překvapí déšť nebo je naopak velké horko atd. Ale za to nepohodlí se poutníkovi dostane odměny, prochází krásnou krajinou, vidí spoustu zajímavých míst, těší se z pocitu sdílení a sounáležitosti s ostatními.
A od určitého momentu přestane vnímat únavu, naladí se na rytmus pouti i na charakter krajiny a pouť pro něj začíná být také duchovním a transformačním zážitkem. Lidé se odedávna na pouť vydávali s úmyslem prostřednictvím cesty dospět k vlastní proměně, očistě, probuzení. To byl vždy vlastní smysl poutí a moderní doba na tom nic nezměnila.

 

Obtíže na cestě... 

Co je při šíření pěkné myšlenky poutnictví největší problém?
Opakovaně narážíme na to, že je u nás obtížné získat nocleh, někdy spíme třeba v kempech, ale často se stává, že na trase žádné takové zařízení není a pak nastává problém. Zkoušíme školy, tělocvičny, sokolovny, někdy to vyjde, jindy se setkáváme s odmítnutím. U nás neexistuje nic takového jako poutnické domy, které jsou v okolních zemích běžné. Ideální by bylo, aby u nás došlo k tomu, že – podobně jako se v některých restauracích a ubytovacích zařízeních setkáváme s nápisem „Cyklisté vítáni“ - existovala i varianta „Poutníci vítáni“.
Chtěli bychom spolu se značením poutnických tras vybudovat i jakousi podpůrnou siť bydlení
Jenže to je spíš přání a bylo by velmi těžké něco takového ve větším měřítku prosadit. Stát takovéto aktivity nedotuje a proč by měl majitel ubytovacího zařízení ubytovat poutníky „za hubičku“, když na tom může vydělat?

Proč je u nás tak těžké myšlenku poutnictví prosadit, když v okolních zemích „funguje“?
U nás je málo věřících lidí a faktem je, že na poutě chodí většinou právě věřící. My se snažíme myšlenku poutnictví posazovat jako nezávislou na náboženském vyznání, naše poutě jsou pro každého, kdo je ochoten v sobě pěstovat určitý smysl pro posvátné, kdo má cit pro krajinu a kdo chce tímto prastarým způsobem rozvíjet sám sebe – protože poutnictví vždy znamenalo rozvoj a posun poutníka prostřednictvím nové zkušenosti a určitého napojení na to, co nás přesahuje.
Na Moravě je to trochu jiné než v Čechách, tam jsou lidé zbožnější, jinak nastaveni a více spjati s náboženskou vírou, na Moravě je pouť někdy od kostela ke kostelu. V Čechách by zřejmě poutnické trasy fungovaly spíš jako „tranzit“  do Rakouska, Německa a na hlavní trasy do Santiaga. V Čechách má poměrně velkou tradici turistika, ale poutnictví jakožto „turistika s duchovní nadstavbou“ je zřejmě pro lidi trochu vzdálená. A pokud bych chtěla žádat o nějaký grant na podporu poutnictví, narazím na to, že to může být jen grant na podporu turistiky.   


Svatojakubská pouť

Říkáš, že u nás poutnictví příliš velký zájem nevzbuzuje, čím to, že se pouť do Santiaga de Compostela stala doslova celosvětovou módní záležitostí?
Je to opravu móda, podobně jako je už nějakou dobu móda zajímat se o ezoteriku. Navíc většina lidí, kteří se rozhodnout tuto cestu absolvovat, absolvuje trasu přes Pyreneje, je to kosmopolitní trasa, kde se setkávají lidé mnoha národů, těžko říct, do jaké míry je tam ještě vůbec zachovaný duchovní rozměr, protože je to už hodně masová záležitost. Tato duchovní pouť je bohužel už částečně zprofanovaná - jako celá ezoterika.


Víš o nějaké pouti, která si svůj primární duchovní rozměr dokázala udržet?
Například jedna část trasy, která vede z portugalského Porta, je to prý nejméně frekventovaná část trasy. Na tuto pouť se chystáme a já se těším, že budu moci porovnávat i s našimi trasami.   

 

Poutnické sdružení

Jak vlastně  působí vaše poutnické sdružení?
Asi čtyři roky jsme pracovali jen ve dvou, a bylo to hodně práce, proto jsme předloni sdružení rozšířili, je nás více a také činnost je bohatší, rozdělili jsme si úkoly, každý má na starosti jednu oblast, za kterou ručí, lidé jsou aktivní, docela se to daří. Dělali jsme i kratší několikadenní poutě, např. na Velikonoce. Na letošek máme naplánované opět poutě v Čechách a na Moravě, vytvořili jsme novou trasu v Západních Čechách.

 

Být poutníkem...

Jaké máte další plány do budoucna?
Samozřejmě dál šířit myšlenku poutnictví, pokračovat ve vyznačování tras a chtěli bychom  vydat průvodce a ideálně dostat aspoň ty nejdůležitější „páteřní“ trasy  do map, vydávaných Klubem českých turistů. A hlavním „oříškem“ je už zmíněné zajištění ubytování.


Jaký typ lidí se o poutě zajímá a vydává se na ně?

Je to docela pestrá směsice, buď lidé orientovaní spíše turisticky, dále lidé, kteří se zajímají o ezoteriku nebo prostě to, kdo hledají, někdy také věřící, které zajímá duchovní aspekt putování. Jsme otevřeni každému, důležité je být otevřený vůči ostatním a tolerantní.


Co ty sama máš na poutích nejraději?    
Když  třetí den přestanu vnímat, že mě něco píchá nebo tlačí, mám hlavu dokonale vyčištěnou, soustředím se na to, co je teď a tady a když vidím, že totéž se děje i s ostatními. Člověk najednou pociťuje souznění s krajinou a cítí to božské v ní.
A tehdy se stáváme poutníky.

Program letošních poutí, informace a přihlášku najdete na www.cestahvezdy.cz

Další informace: Hana Blochová, tel: 724 054 727