Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Surové maso - kniha o tom, jak se zachází se zvířaty

Vážení čtenáři, víme, že následující téma není potěšující, ale jistě je důležité, abychom o něm věděli. Představujeme vám knihu, která se zabývá tím, jak se
v civilizovaných zemích - tedy i u nás - zachází s hospodářskými zvířaty.
A záleží na každém, jak s těmito informacemi ve svém životě naloží...
Knihu připravila Dana Kuklová.
(Vybrané části - různé pohledy různých autorů na toto téma, budeme zveřejňovat postupně.)

 

To, co je slabé, má právo na dobrotu a slitování těch, kteří jsou silnější.

                                                                                      Viktor Hugo


Úvodní slovo:


Milí přátelé,
ráda bych Vám napsala úvodem o knížce pár slov. Ještě nedávno jsem chodila v hluboké nevědomosti vybírat do supermarketu maso na nedělní řízky či grilování. Jediné, co mě zajímalo bylo, jestli je maso čerstvé a dostatečně libové. Tak, jak to dělá většina z nás. V mé hlavě byly zakořeněné tradice a vnímat další souvislosti bylo zbytečné.
Přišla ke mně tato knížka, otevírám oči a skládá se mozaika... Co je to vlastně za úhledně zabalený balíček v řeznictví? Kdo byl ten živý tvor a v jakých podmínkách žil? Z jakého důvodu podporovat firmy, které se chovají k živým tvorům jako k výrobním prostředkům? Otevřeme Oči Společně – tvorové, kteří žijí s námi na Zemi na to trpělivě čekají.
V knížce najdete jednotlivé kapitoly sepsané humanisty, kteří žili a žíjí v různých zemích světa. O každém autorovi se můžete dovědět více z krátkého životopisu
v příslušné kapitole. Na závěr jsou pak vloženy osobní postřehy a náměty k zamyšlení od známých lidí, které jsem oslovila.
Přeji Vám naplňující čtení, jako když se rozsvítí světlo a my najednou vidíme.
v čem jsme dosud žili.

                                                         Dana Kuklová

A jaká byla cesta k vydání této knížky?
Jak tomu tak v životě bývá, byla to souhra okolností, které si mě vybraly a přišly ke mně:-)...
Pravidelně přispívám finanční podporou několika psím útulkům v Čechách.
A jak jsem si procházela na internetu různě odkazy a weby, nejvíce mě zaujal
web, který se zabývá ochranou všech zvířat a právy zvířat. Vnímala jsem to, jako to pravé, kam ráda přispěji a poslala jsem finanční částku. Po několika dnech přišel děkovný email od zakladetele společnosti pana Andrewa Linzeye, oxfordského univerzitního profesora.
Vyměnili jsme si pár emailů a poté mi poslal na ukázku jednu z mnoha knížek, které vydal v angličtině.
Po přečtení knížky jsem v sobě cítila velmi silnou emoci a rozhodla jsem se knížku vydat u nás.
A tak vše začalo..
Knížka má novou podobu, včetně textů, obálky, fotografií..
Je výjimečná o obohacení příspěvky od známých lidí, kteří napsali své postřehy a zkušenosti ze života..
Moc všem děkuji za spolupráci, všichni se podíleli na finální podobě knížky bez nároků na odměnu.Jsou to již zmíněné příspěvky,dále jsou to lidé, kteří vytvořili detailní podobu,jsou to  lidé se kterými jsem natočila krátké video o tématu.Jednoduše všichni, kteří vložili své tvůrčí schopnosti a dary do zrodu této výjimečné knižky.
---------------------------------------------------------------------------------------------                               
                                     JAN ČEJKA

Dovolte mi, abych to řekl otevřeně: jsme obklopeni systémem, srovnatelným se vším, čeho byla schopna Třetí říše; ba dokonce daleko horším – neboť to naše zřízení je zřízením bez konce, samo sebe obnovujícím, bez ustání přivádějícím na svět králíky, krysy, drůbež a dobytek jen za tím účelem, abychom je zabíjeli.
                                                                                       J. M. Coetzee

Někteří čtenáři budou možná pohoršeni shora uvedeným citátem z knihy Elizabeth Costello, kterou napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu John M. Coetzee, podiví se smělosti srovnávat utrpení lidí s utrpením zvířat a třeba i takové srovnání odsoudí jako přinejmenším nepřístojné. Zdaleka tu však nejde o zlehčování utrpení lidí; jde o nepopíratelnou podobnost našeho soudobého zacházení se zvířaty, a to především zvířaty hospodářskými, se zločiny, kterých se nacisté dopustili na lidech, které ponížili na úroveň bezbranných zvířat, často je shromažďovali na dvorech bývalých jatek a odtud odváželi na místa „konečného řešení“. Pouze identita obětí se změnila: tenkrát to byli „podlidé“, dnes jsou to „pouze zvířata“. Věřím, že zvláště čtenáři, kteří jsou obeznámeni s podmínkami soudobého chovu hospodářských a kožešinových zvířat, lovení a bezohledného vybíjení divoké zvěře, užívání zvířat v pokusných laboratořích a mnohých jiných oblastech lidského konání, budou se mnou zajedno, že je zde velká podobnost zločinů spáchaných na lidech a krutostí, kterých se dnes dopouštíme na zvířatech. Od konce druhé světové války vzrostla „výroba“ masa a ostatních živočišných produktů více než desetkrát – dnes je skoro 60 miliard zvířat, vyjma ryb, každý rok obětováno pro potravu lidí na celém světě. Jen v České republice se jedná zhruba o 150 milionů. O tomto nekonečném ničení životů, které židovský spisovatel Isaac B. Singer kdysi tak výstižně nazval „věčnou Treblinkou“, známý britský list The Guardian nedávno napsal:
„Vzrůstající pohrdání nižšími formami života vede k pohrdání samotným člověkem. Jak velký je krok od velkochovů k Osvětimi?“
Kde je tomu ustavičnému zabíjení vůbec konec, jakým utrpením budou muset zvířata ještě projít, kolik dalších důkazů o jejich schopnosti prožívat strach a vnímat bolest, o jejich inteligenci, emocích a bohatém vnitřním životě bude třeba přinést, než v těchto tvorech poznáme cítící bytosti a dnes máme jiné zdroje potravy, která je dokonce zdravější a jejíž získávání není spojeno s nezměrným pustošením přírody, vybíjením divoké zvěře a utrpení způsobované hospodářským zvířatům. Spolu se vzrůstajícím počtem zvířat, která jsou ročně obětována pro potravu lidí, nesmírně vzrostla i míra jejich utrpení. Pamatuji dobu, kdy na hospodářstvích bylo o zvířata pečováno s láskou a ohledem k jejich přirozeným potřebám, kdy zvířata měla možnost volného pohybu a odpočinku na podestýlce a byla jim věnována všestranná péče. Tenkrát měla jednotlivá zvířata dokonce svá jména! Tento skoro idylický obraz, který se průmysl masa, mléka a vajec všemožně snaží v myslích spotřebitelů udržet, se díky stále větší poptávce po produktech živočišné výroby a honbě za co největším ziskem změnil k nepoznání. Malá i střední hospodářství postupně zanikla a byla nahrazena mamutími „továrními farmami“, v nichž zvířata často prožijí celý svůj život, aniž by z nich kdy vyšla, stěsnána v klecích nebo stáních do té míry, že se prakticky nemohou
pohnout, a kde měsíce i několik let trvající nehybnost a natěsnání mnoha jedinců v klecích či kotcích je příčinou vzájemného napadání, kanibalismu a u mnohých z nich úplného mentálního zhroucení. Život těchto tvorů je navíc ztrpčován nebývalou brutalitou a často záměrným trýzněním samotnými dělníky, pro něž se zvířata stala pouhými výrobními prostředky. Díky jedincům, kterým se podaří pomocí skrytých kamer pořídit videozáznamy  v těchto novodobých koncentračních táborech, se veřejnost občas dozví o doslova neuvěřitelných krutostech páchaných na těchto bezbranných tvorech; vždyť ročně miliony zvířat jen v České republice nepřežijí kruté podmínky „chovu“. Přeprava zvířat na jatka je též zdrojem velkého utrpení; např. dle nedávné zprávy EU skoro jedna třetina, jinými slovy miliony slepic jen v naší zemi utrpí zlomeniny křídel a končetin při nakládání. Nespočetné tisíce zvířat zahynou během přepravy v důsledku tělesné slabosti či zranění, vinou stresu, extrémních podmínek počasí a občasných havárií přepravních vozidel. Spotřebitel se též stěží dozví o zvířatech, která jsou zaživa upálena při požárech hospodářských budov, ze kterých pro ně není úniku. Je takřka nemožné slovy vyjádřit nezměrné utrpení zvířat na jatkách, kde vinou vysoké rychlosti zabíjení běžně dochází k porušování zákona o humánní porážce, a tudíž k velkému utrpení. Ač zákon přikazuje, aby zvíře bylo zbaveno schopnosti pociťovat při porážce bolest, není nijak neobvyklé, že zvířata jsou zaživa stahována z kůže, rozřezávána nebovhazována do vroucí vody. Tak hrůzný osud postihne tisíce zvířat každý den jen v České republice, kde je ročně poraženo zhruba 1 milion skotu, 4
miliony vepřů a 140 milionů drůbeže. Dle nedávné zprávy z Velké Británie, země s nejdelší historií ochrany zvířat, jsou dvě z pěti slepic stále ještě při plném vědomí, když procházejí vysokotlakou parní lázní za účelem odstranění peří – při roční spotřebě skoro 500 milionů slepic v té zemi se jedná o nepředstavitelné utrpení. Opařování zvířat nedostatečně zbavených schopnosti pociťovat bolest, stejně tak jako bez umrtvení prováděné kastrace, značkování a mnoho jiných bolestivých úkonů, je v průmyslu živočišné výroby zcela běžné. Videozáznamy nedávno pořízené na evropských jatkách ukazují nesmírně brutální zacházení s vepři a krutosti páchané na těchto inteligentních a citlivých tvorech; nemám odvahu je čtenáři podrobněji popisovat. Neznám jediný videozáznam, pořízený často za podmínek značného osobního nebezpečí, který by nedokazoval nevýslovné krutosti a utrpení, jakým jsou podrobena všechna hospodářská zvířata, včetně právě narozených telat.
Podrobnější popis tohoto zcela odlidštěného a bezcitného systému by  vydal na obsáhlou knihu; to, co jsem zde krátce popsal, je jen nepatrná jeho část. Často se v literatuře uvádí, že 95 procent všeho utrpení, které člověk zvířatům způsobuje v různých oblastech lidského konání – kromě chovu hospodářských zvířat to jsou pokusy na zvířatech, lov a chytání zvířat do pastí pro průmysl kožešin, střílení a trávení „škodné“ zvěře, sportovní lov, různé formy zábavy a mnohé jiné –, leží právě na bedrech zvířat hospodářských.
Zástupci průmyslu masa, mléka a vajec se samozřejmě všemožně snaží tyto zločiny před veřejností skrýt; spotřebitel pak koupí pečlivě a vkusně zabalený kus masa či jiný produkt, aniž by mu utrpení, kterým muselo zvíře projít, vůbec přišlo na mysl. Nic však nezastře brutalitu a naprostou lhostejnost k utrpení, která jsou pro tento systém tak charakteristická; sám pan Wayne Swanson, zástupce masného průmyslu ve Spojených státech, se k tomu vyjádřil takto: „Ať jakoukoliv novou technologii vymyslíme a ať jakkoliv půvabně naše výrobky zabalíme, nic se na dané skutečnosti masného průmyslu nezmění. Je to proces, který nelze popsat jinak než brutální a nelítostný.“ A opravdu: zákony proti krutosti ke zvířatům se nevztahují na hospodářská zvířata; s těmito tvory lze tedy beztrestně zacházet jakkoliv krutě, ačkoliv strach, který prožívají, jejich vnímání bolesti a schopnost trpět jsou naprosto stejné jako u ostatních zvířat, včetně těch, se kterými
sdílíme naše domovy a pro které tyto zákony platí. Je nepochopitelné, že v civilizovaných zemích hospodářská zvířata ztratila status vědomých, cítících bytostí a stala se pouhými předměty a výrobními prostředky; ze seznamu živých bytostí tito tvorové prostě vymizeli.
„Je v tom něco tak děsivého, tak ďábelského, trápit ty, kteří nám nikdy neublížili, kteří se sami nemohou bránit a kteří jsou zcela v naší moci, že jenom člověk s navýsost tvrdým srdcem může tak jednat,“ řekl před více než sto padesáti lety ve svém kázání pastor anglikánské církve John Henry Newman, o němž Andrew Linzey píše v jedné kapitole této knížky. Od té doby se mnoho změnilo – nikoliv však k lepšímu, jak by člověk po tak velkém úsilí mnohých významných i bezejmenných lidí zlepšit osud zvířat očekával. Naopak, zvířata trpí dál a mnohem víc než kdykoliv v minulosti; a s nimi i sám člověk a celá příroda.
Způsob jak umenšit utrpení zvířat a zároveň přispět k ozdravění přírody i lidí samotných, je vzdát zcela nebo postupně požívání masa a nahradit je dnes snadno dostupnými rostlinnými výrobky.
Bylo to v předvánoční době loňského roku, kdy jsem v Praze na jednom náměstí poslouchal vánoční koledy a vnímal všechno to veselí kolem; přitom mi zrak padl na kapry, zmítající se a lapající po dechu v ohromných kádích hned vedle prozpěvujících koledníků. Jaký to děsivý rozdíl – všechno to bezstarostné veselí kolem a hned vedle tolik utrpení, které nikdo ani nevnímal. Proč je vůbec zabíjíme, tyto tiché tvory, abychom oslavili příchod Spasitele? Vždyť dokonce i ryby, jak je dnes vědecky prokázáno, prožívají bolest velmi podobně jako člověk! Proč zabíjíme beránky, abychom si o Velikonocích připomněli ukřižování Beránka božího? Proč denně desetitisíce vepřů, tvorů tak citlivých, vůči člověku přátelských a inteligentnějších než většina ostatních zvířat; proč telata násilím odloučená hned po narození od jejich matek, jen aby mléko, které jim patřilo, dostal člověk? A což miliony slepic, často znetvořených k nepoznání; vždyť i u ptáků je dnes prokázána neobyčejná inteligence, nehledě na jejich schopnost trpět a vnímat bolest. „Kdybych měl své vlastní domácí zvíře,“ píše Matthew Scully v jedné z kapitol této knížky, „nechal bych je volně běhat po dvorku a zahrnoval bych je všemožnou péčí a láskou, zatím co v továrních farmách zvířata se stejnými city a inteligencí neznají laskavý dotek lidských rukou, nemají žádnou útěchu, žádná jména; naprosto nic, jen moji lhostejnost a mlčení.“
Často mi přijde na mysl: jestlipak bychom tyto tvory zabíjeli, kdyby mohli promluvit lidskou řečí a poprosili nás o slitování? (O co snadnější se zdá zabít rybu, která nevydá hlásku!) Je to možné, že tak nepatrný rozdíl v uspořádání hlasivek člověka a všech ostatních zvířat je dostatečným důvodem k tomu, abychom zvířata trýznili a zabíjeli? Což kdybychom
museli zvířata sami zabíjet a nepřenechávali tuto práci ostatním, též bychom je v tak velké míře pojídali? Otázek je mnoho a je na každém z nás, jak na ně odpovíme.
Soucit se zvířaty, zcela závislými na naší laskavosti a milosrdenství, je zodpovědností všech lidí.
Kéž by, jak to napsal Humphry Primatt v jedné z následujících kapitol,
„to, co jsem zde až doposud předložil, bylo požehnáním a obměkčilo alespoň jedno lidské srdce“.


                                   MATTHEW SCULLY

Výzva k soucitu s našimi bližními

1. Matthew Scully je autorem knihy Dominion: The Power of Man, the Suffering of
Animals and the Call to Mercy (Panování: Moc člověka, utrpení zvířat a prosba
o slitování, 2002), v níž popsal způsoby zneužívání zvířat v různých odvětvích
lidského konání – při lovení divoké zvěře, rybolovu, výzkumu a v dnešním
doslova barbarském chovu hospodářských zvířat. Tento text je vybrán z 1.
kapitoly této knihy. Scully byl po léta literárním kritikem časopisu National
Review a publikoval řadu článků v New York Times, The Washington Post a The Wall Street Journal. V letech 2001–2004 pracoval v Bílém domě jako asistent a autor projevů prezidenta Spojených států.

Běž a najdi jednu z těch velkofarem, vyhledej ten
nejtmavší kout a v něm jednoho z těch opuštěných,
zapomenutých a bědných tvorů, malé jehně, prase nebo
telátko, čekající na smrt.
A to je jeden z Božích tvorů, na kterého pohledíš.


Z čeho náš soucit se zvířaty pramení? Jediný důvod, proč mi osud zvířat není lhostejný, je ten, že jsou to moji bližní. Vím, že jejich život, postavení a účel na tomto světě jsou odlišné od toho našeho. A vím, že ten jejich svět je často plný násilí. Též však vím, ať jakýkoliv je smysl jejich života či místo mezi námi, že jejich svět je velkým tajemstvím, které pro nás lidi zůstane navždy nezbadatelným; nebereme jim jakoukoliv míru štěstí a radosti.
Ve snaze mít a užívat, místo být a růst, člověk nepřiměřeným a narušeným způsobem plýtvá dary země a svým vlastním životem. Domnívá se, že může zemi využívat, jak se mu zlíbí, podrobuje ji bez zábran své vůli, jako by neměla svých vlastních potřeb a Bohem daného účelu. Místo aby byl Božím spolupracovníkem, člověk sám sebe povýšil na úroveň Boha a obrátil proti sobě přírodu, kterou tyranizuje, místo aby ji spravoval.
2. Většina z nás, kteří žijeme v ekonomicky vyvinutých zemích světa, se tu a tam zamyslí nad životem hospodářských zvířat a snad i pocítí trochu smutku nad osudem těchto odsouzenců na smrt. Byly časy, kdy tito tvorové přeci jen požívali jistou úctu u těch, jimž péče o ně byla svěřena, a kdy byla jejich potřebám poskytována alespoň ta základní péče. Díváme-li se dnes na ty dlouhé řady betonových budov, do nichž ani sluneční světlo nepronikne, osud milionů tvorů v nich zavřených v nás musí vyvolat pocit hlubokého smutku. Se stále vzrůstajícím počtem obyvatel na světě a s rostoucí konkurencí se tato obrovská zařízení dnešního chovu hospodářských zvířat stala nezbytnými.
3 Dennis Avery, ředitel sekce světové spotřeby potravin v ústavu Hudson Institute,
předpovídá, že v blízké budoucnosti bude k uspokojení obyvatel na celém světě potřeba tří miliard vepřů ročně. Tři miliardy těchto tvorů – citlivých, inteligentních a vůči člověku tak přátelských, jak i jeden zastánce moderního způsobu hospodaření přiznal – den co den zavřených ve tmě, v klecích sotva větších než jejich tělo, v kotcích na sebe namačkaných a vzájemně se napadajících, mnozí z nich doslova dohnáni k šílenství! Osm milionů vepřů na celém světě utraceno každičký den. Jak děsivý je to počet tvorů, jak děsivé zabíjení. Pomyslíte si, že taková čísla by nás měla přinutit k zamyšlení a položit si otázku, kam tohle všechno vede. Pan Avery, stejně jako celý průmysl, jehož je mluvčím, však žádné pochybnosti nejeví. Rád bych věděl, jaká je jeho předpověď spotřeby masa ještě dál v budoucnosti – řekněme v roce 2100. Šestnáct milionů denně z pěti či šesti miliard tvorů držených v zajetí? Nebo snad dvacet milionů odpravených každý den? Kde je tomu vůbec konec? O kolik víc utrpení, kolik smrtí bude stačit na to, abychom řekli – tak jenom potud, dál už jít nesmíme! A při tom všem jak neuvěřitelná je lhostejnost k nezměrnému utrpení zvířat, o kterém útlocitní zákazníci vyžadující a kupující stále víc a víc masa nemají nejmenší potuchy. Pokud se sami proti těmto krutostem nevzbouří a nezatratí je, pak během jedné nebo dvou generací už ani nebudeme mluvit o „továrních velkofarmách“, protože žádný jiný druh farem, od kterých by je bylo možné odlišit, nebude existovat.
Kdykoliv se jen na chvíli zamyslíme nad zvířaty a jejich údělem, vytane nám na mysli představa všech těch ubohých tvorů beze jména, zavřených v temnotě „továren na zvířata“, zbavených slunečního svitu, chladného vánku, společenství svých druhů, nejmenšího projevu soucitu a laskavého doteku lidských rukou, mlácených, znehybněných hrůzou ze smrti a poháněných v děsivém jekotu ostatních k jejich konečnému zatracení. Co bychom pociťovali my, po čem bychom nejvíc toužili, kdybychom byli zavřeni v tmavých těsných kotcích a stáních, zapomenuti a kdyby s námi bylo zacházeno jako s nepotřebným odpadem? Vím, po čem bych toužil já; toužil bych po slunci a chladné vodě, vánku a svobodě
a přátelství mých druhů. Toužil bych po tom, aby mne někdo spatřil, žil bych v naději, že kdyby mne někdo uviděl, snažil by se mi pomoci. Někteří z nás by vyšli z takového soužení a napsali by velká díla literární, hudební či básnická, něco, co jenom člověk dokáže vytvořit po vyjití z hlubin utrpení. Co mne se týče, chtěl bych jenom dostat ten zápach Dachau z mých plic, chtěl bych mít opět radost z jednoduchých věcí a z toho, že je mi navrácen můj život a svoboda. Je tu otázka – radikální, avšak naprosto oprávněná: je tento krutý systém nadále vůbec nezbytný?
„Jakkoliv je pro nás obtížné představit si svět bez násilí, zvyšovat
a rozšiřovat kořistění a násilí ve světě znamená uvrhnout stvoření do ještě
větší temnoty, z níž všichni, lidé i zvířata, doufáme být vysvobozeni.“


2 Centesimus Annus: Encyklický dopis papeže Jana Pavla II. ke 100. výročí Rerum
Novarum, otištěný v Catholic International, sv. 2, č. 3.
3 V USA, kde k obživě obyvatel je ročně obětováno skoro 11 miliard hospodářských zvířat (v České republice zhruba 150 milionů), se tato zařízení
nazývají „koncentrovaná zařízení pro výkrm zvířat“ (Concentrated Animal Feeding Operations – CAFO); stejná zařízení jsou používána v Evropě i jinde na světě. V těchto „továrních farmách“ jsou natěsnány desetitisíce, v případě drůbeže statisíce, tvorů. Již samotný název připomíná koncentrační tábory, v nichž v nedávné době byli lidé soustřeďováni před likvidací. Dnes jsou to miliardy hospodářských zvířat, odsouzených k nekonečnému utrpení a kruté smrti. V USA ročně skoro 10 % hospodářských zvířat (1 miliarda) nepřežije útrapy během „chovu“.

                                                                      /pokračování/

Cena knížky je stanovená na 210,-Kč a po jejím zakoupení přispějete společnosti Oxford Centre of Animal Ethics na jejich práci.



Andrew Linzey: Surové maso.
ISBN 978-80-260-3605-0 – Mobipocket
ISBN 978-80-260-3606-7 – PDF
ISBN 978-80-260-3607-4 – ePUB