Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Věštby, mor a plenění

Před pěti sty lety žili Aztékové ve strachu z ekologické zkázy. Pak k nim dorazili Španělé.

„Když jsme uviděli všechna ta města a vesnice postavené na vodě, a další nádherná města postavená na souši, a ten přímý a rovný násep vedoucí do Mexika, byli jsme ohromeni. Tato nádherná města a „cues“ (chrámy) a budovy vyrůstající z vody, všechny postavené z kamene, vypadaly jako z pohádky? Nikdy mě nepřestalo bavit pozorovat různé stromy a vnímat vůně, které vydávaly, pěšiny zarostlé růžemi a dalšími květinami, místní odrůdy ovocných stromů a růžové keře a rybníčky s průzračnou vodou?Avšak dnes je všechno, co jsem tehdy viděl, zničeno; nic tu není jako dříve.“
- Bernal Díaz del Castillo, Dobytí Nového Španělska, asi 1562.

 

Na počátku Aztékové věřili, že se slunce zrodilo mrtvé, bez života. Viselo bez pohybu na obloze. Pak však Cihuacóatl, démonická matka země, vytáhla ze svých beder (sídla plodnosti) obsidiánový nůž a vhodila ho na zem. Lidé použili tento nůž k tomu, aby poskytli svou krev slunci, a teprve pak započalo toto nebeské těleso svou pomalou cestu po nebesích. Slunce bylo živeno oběťmi lidských srdcí. Bez těchto obětí by se opět zastavilo a země by zanikla.

Aztékové věřili, že byl jejich svět stvořen násilně a že je to křehké místo, v němž je jejich existence velmi nejistá. Věřili, že příroda nemůže být ponechána, aby fungovala bez jejich pomoci. Byla to hrůzyplná odpovědnost – odpovědnost, kterou si jejich přemožitelé nikdy neuvědomovali.

Aztékové vyjadřovali svou velkou znalost přírody a přírodních sil mýtickými termíny. Nevěděli nic o vulkanické činnosti, která vytvarovala oblast, v níž žili, ale správně věřili, že se jejich svět zrodil v kataklyzmatu. Nevěděli nic o systémech vysokého tlaku převažujícího západního proudění, avšak věděli, že bůh vod Tlalok je někdy benevolentní a někdy vrtošivý a nevypočitatelný. Nevěděli nic o tom, že sedm tisíc let před založením jejich říše lovila narůstající lidská populace velkou zvěř – mastodonty, mamuty, koně, lenochody a velbloudy, kteří tehdy obývali střední Ameriku – až je vyhubila. A přesto jejich vlastní mýty tuto historii dokonale odrážejí: Aztékové věřili, že v minulosti existovala doba, kdy žili ve vodním ráji plném ryb, zvěře a ptactva, a že zvěř najednou zmizela.

Aztékové nevěděli nic o olmécké kultuře, která úspěšně přetrvala čtyři staletí až do roku 800 př. n.l. Pravděpodobně prostřednictvím toltéckých mýtů věděli Aztékové něco o mayské civilizaci. Možná věděli, že v džungli vzkvétala úžasná civilizace, která vystavěla obrovské pyramidy a pak beze stopy zanikla. Avšak Aztékové si byli jistě vědomi toho, že žijí v zemi, která je poseta ruinami, a v níž jednoduše zmizely celé národy. A toto vědomí naplňovalo jejich pocit kolektivní zkázy.

Aztécké náboženství hrozící ekologické zkázy nezabránilo Aztékům vybudovat masivní infrastrukturu, která přeměnila jejich přirozené prostředí a přinesla do nestálého světa pozoruhodnou stabilitu. Ve skutečnosti to bylo logické vyústění jejich víry: jelikož Aztékové očekávali, že jejich vrtošiví bozi na ně kdykoli mohou seslat větry nebo déšť, zemětřesení či divokou zvěř, přijali taková opatření, která je měla chránit.

V tomto svém úsilí měli jednu obrovskou výhodu. Mexické údolí (Údolí Mexika), které obývali – a kde se teď nachází moderní Mexico City – nebyla sice jejich mýtická domovina a ráj bohatý na zvěř, přesto to však byl ekologický zázrak. Před dvěma miliony let během období intenzivní vulkanické činnosti oddělila láva přirozené odvodnění údolí a voda, která předtím tekla na jih do moře, se rozlila do pěti navzájem propojených jezer. Geologická stavba údolí dala vznik různorodým mikroklimatům – mokřinám a suchému podrostu, subtropickým pláním a alpským lesům a jezerům se sladkovodní i slanou vodou – jež sdílely malé, zřetelně ohraničené území.

Aztékové dorazili do Mexického údolí v roce 1325. Za půl století se vzdali života lovců a sběračů a začali obdělávat půdu. Jelikož se usadili na ostrově uprostřed jezera Texcoko, byli nuceni vyrobit si zemědělskou půdu uměle. Dobývali bláto z mělkého dna jezera a vršili ho podél pobřeží ostrova, což je technika, kterou převzali od jiných kmenů, které údolí odjakživa obývaly. Tato umělá pole, zvaná „chinampas“ neboli „plovoucí zahrady“, byla překvapivě úrodná a dokázala vyprodukovat 100 milionů liber kukuřice ročně. Blátem vzlínala voda, která udržovala půdu vlhkou, a rostliny tak mohly vzklíčit ještě před začátkem období dešťů a úroda byla chráněna před suchem. Jak se aztécká populace rozrůstala, byly „chinampas“ přiděleny městskému osídlení a produkce jídla se posunula do jižní části údolí. Sídlo Aztéků Tenochtitlán vyrostlo jako město tisíce malých ostrůvků rozdělených kanály – Benátky Nového světa.

Tyto kanály tvořily základnu dopravní revoluce. Aztéčtí inženýři vybudovali městskou infrastrukturu, která později fascinovala první návštěvníky. Přestože se počet obyvatel blížil půl milionu – což bylo desetkrát více, než byl počet obyvatel největšího španělského města té doby – důmyslný dopravní systém Tenochtitlánu umožňoval snadnou přepravu. Každá ulice byla napůl jízdní dráhou a napůl kanálem. Po kánoích se dalo doplout všude ve městě, i přímo do vladařského paláce. Flotila 200 000 kánoí přivážela produkty z údolí až k městským prahům: dýně, papriky a rajčata se dovážely z „chinampas“ v oblasti Xochimilko (některá jsou dodnes používána); kukuřice, fazole a amaranty, které se pěstovaly podél pobřeží jezera na malých zavlahovaných parcelách a na terasovitých políčkách, která se šplhala po úbočích hor, byly denně dováženy v ohromných kánoích.

Město bylo spojeno s pobřežím celou řadou dobře chráněných náspů. Pitná voda byla do města přiváděna obrovským kamenným akvaduktem, který se klenul přes jezero. Kolem roku 1440 byl Nezahualcóyotl, básník a král sousedního města Texcoko, pověřen, aby vybudoval desetimílovou hráz, která by oddělila jezero Texcoko a zmírňovala škody po víceletých povodních.

Při městském plánování se Aztékové snažili napodobit bájnou říši svého boha vod Tlaloka. Ulice města byly lemovány květinami a téměř každý dům měl střešní zahradu. Moctezuma II, který byl vladařem Aztéků v době španělského dobytí říše, choval ve svých voliérách quetzaly, makawy, kachny a jiné vzácné ptactvo a měl vlastní zoologickou zahradu s pumami a jaguáry. Ulice byly bez poskvrny, nebyli na nich žádní žebráci a na rozdíl od evropských měst té doby, která zapáchala odpadky, měl Tenochtitlán vysoce účinný a efektivní způsob, jak se zbavit lidského odpadu. Malá stavení na konci každé ulice byla vyprazdňována rovnou do kánoí, které každý den odvážely odpad přes jezero, kde byl náklad použit jako hnojivo na zemědělskou půdu.
Schopnost Aztéků šířit svou nadvládu po celé střední Americe byla založena na jejich štěstí, že se usídlili v tak ekologicky výhodném území. Navzájem propojená jezera jim umožňovala používat kánoe, jejichž pomocí mohli využívat různorodé produkty celého ekosystému. To byl v zemi, která neměla žádná domestikovaná zvířata, ohromný průlom. (Úbytek lovné zvěře za éry lovců velké zvěře před sedmi tisíci lety byl natolik úplný, že střední Amerika zůstala bez velkých zvířat, která by mohla být domestikována). Při topografii Mexika, jehož hornatý terén zabraňoval vytvoření větších splavných řek na vysočině, a při tehdejší technologické úrovni nemohla žádná kultura ležící mimo území Mexického údolí doufat, že by mohla vytvořit produkci na stejné úrovni. V šestnáctém století se Aztécká říše prostírala od Atlantiku až k Tichému oceánu.

Přesto žili Aztékové v domnění, že konec je nablízku. Zatímco kanály, akvadukty, kánoe, „chinampas“ a náspy pomohly Tenochtitlánu dosáhnout pozoruhodné ekologické stability, v polovině patnáctého století čelilo město některým vážným ekologickým problémům. Sucha, záplavy, mráz a hladomor přicházely stále častěji. Pro Aztéky byly v té době nejdůležitějšími projekty jejich infrastruktury životního prostředí obrovské pyramidy, jež se tyčily nad hlavním náměstím města Tenochtitlánu. Pyramidy byly pro Aztéky způsobem, jak se obracet k bohům, kteří měli pod kontrolou přírodní síly. Když se opozdily deště nebo když se rychle zvyšovala jezerní hladina, Aztékové obětovali Tlalokovi, bohu vod, lidské oběti.

Každá oběť, jíž byl většinou vězeň zajatý v bitvě, byl veden vzhůru po 114 stupních Tlalokovy pyramidy, kde ho kněží položili na obětní kámen, vrazili mu obsidiánový nůž do břicha a poté vytrhli bijící srdce z hrudního koše. Srdce bylo položeno do nádoby a tělo, které představovalo zacházející slunce, bylo svrženo dolů po schodech pyramidy. Dole jiní kněží rychle tělo rozčtvrtili. Paže a nohy byly uvařeny s papričkami a rajčaty a podávány na slavnostní hostině; torzo těla bylo předhozeno dravcům v zoologické zahradě vladaře Moctezumy. Hlava byla napíchnuta na dřevěné lešení umístěné u paty pyramidy, které podle jednoho z mužů Hernána Cortése neslo více než sto tisíc lebek.

Třebaže praxe lidských obětí Aztéků Španěly děsila a jistě napomohla ospravedlnit jejich dobytí říše, pro Aztéky byla pouze výrazem jejich víry, že svět je konstantně ohrožen kalamitou životního prostředí. Aztékové byli extrémně zbožní a bojácní. Po celé střední Americe byla lidská oběť široce přijímanou a institucionalizovanou formou, jak projevit úctu a pokoru božstvům. „Nebyla (lidská oběť) inspirována ani krutostí ani nenávistí,“ jak píše Jacques Soustelle ve své dnes už klasické knize Každodenní život Aztéků. „Byla jejich odpovědí a jedinou reakcí, kterou si dokázali představit, na nestabilitu neustále ohroženého světa.“

A skutečně byl svět Aztéků, onen pečlivě zbudovaný a udržovaný prostor, ohrožen zkázou. Aztékové si však nedokázali představit zdroj této zkázy. V roce 1502 se k Moctezumovi donesly vágní a zmatené řeči o nové lidské rase přicházející z východu. A pak v létě roku 1518 uviděli někteří Indiáni blízko Tabaska pohoří, které se pohupovalo u pobřeží. Když připádlovali blíž, aby zjistili, co se děje, uvědomili si, že to jsou lodě, které mají na palubě podivné bílé lidi s vousy. Po výměnném obchodu lodi odpluly nahoru po pobřeží. Před odplutím na východ návštěvníci ještě vybojovali krátkou bitvu s jinými Indiány poblíž dnešního pobřežního města Veracruz, zmizeli za horizontem a plavili se zpět do zapomnění, odkud předtím přišli.

Když se malý lord a velký dobrodruh Hernán Cortés plavil v roce 1519 z Kuby s plánem dobýt Aztéckou říši a uchvátit její pověstné bohatství, vybavil svých jedenáct lodí řadou ocelových zbraní. Rovněž obstaral šestnáct koní, kteří byli na Kubě vzácností, a proto byli dražší než otroci. A skutečně zpočátku španělská brnění, kanóny a samostříly umožnily Cortésovi a jeho vojsku porazit velkou armádu pobřežních Indiánů, která je napadla brzy poté, co se vylodili ve Veracruzu. Indiáni měli strach především z koní. Nikdy ještě neviděli tak velká zvířata a zpočátku si mysleli, že člověk a zvíře jsou jedna bytost.

Technologická převaha, vojenská strategie a kulturní nedorozumění, stejně jako Moctezumova neochota k okamžitému výboji – to vše hrálo roli v prvních fázích vojenského tažení. Avšak nejdůležitější zbraň španělského arsenálu se vůbec nenacházela na palubě Cortésových lodí. Přivezl ji později jeden jediný africký otrok, který se vylodil na pobřeží u Veracruzu v roce 1520. Otrok byl infikován virem neštovic. Bylo mu však natolik dobře, aby mohl dopochodovat do Tenochtitlánu, kde roznesl neštovice mezi Aztéky. Bez pomoci této evropské choroby by Cortés nikdy nemohl dobýt Aztéckou říši a porazit její obrovskou armádu.

Když Cortés dorazil do Tenochtitlánu, nejdříve s Moctezumou vyjednával a pak ho zradil a zajal ve chvíli, kdy Moctezuma pozval Španěly do svého města jako své hosty. O několik měsíců později se Aztékové vzbouřili a vytlačili dobyvatele z Tenochtitlánu. Španělé však za sebou zanechali časovanou bombu. Během několika měsíců byl Tenochtitlán zpustošen neštovicemi. V hustě obydleném městě se neštovice šířily hrozivou rychlostí a zabíjely obyčejné lidi i vladaře bez rozdílu. Při znalostech šíření této nemoci v podobném prostředí se nezdá nepravděpodobným, že nemoc dokázala zahubit 50 procent populace během několika měsíců.

V prosinci roku 1520, kdy byla epidemie neštovic na vrcholu, začali Španělé obléhat aztécké hlavní město. Obyvatelům se brzy nedostávalo jídla ani vody. 13. srpna roku 1521 prolomili Španělé poslední aztéckou obranu a vpochodovali do zruinovaného města. „Našli jsme domy plné těl a někteří ubozí Mexičané, kteří se nemohli hýbat, tam zůstali,“ napsal španělský voják Bernal Díaz ve svém popisu vítězství. „Město vypadalo, jako by bylo přeorané. Kořeny všech poživatelných rostlin byly vykopány, uvařeny a snědeny?Nikde nebyla pitná voda, všechna voda byla poloslaná.
Nebesa byla rozdrcena,“ vzpomínal aztécký básník. „Slunce se vychýlilo ze své dráhy.“

V celém urbanizovaném srdci Mexika měly evropské nemoci, počínaje spalničkami a konče planými neštovicemi, devastující následky. O počtu obyvatelstva v té době se vedou spory, takže nemůžeme uvést spolehlivé číslo; odhady počtu obyvatel Tenochtitlánu se pohybují od 60 000 až k 1 milionu, počet obyvatel celého údolí se odhaduje na 1 až 3 miliony a pro území, které tvoří dnešní Mexiko, od 6 do 25 milionů. Jisté je, že při epidemiích zahynuly miliony lidí. Údaje potvrzují, že mnoho měst tehdy ztratilo 90 procent obyvatelstva.

Populační kolaps změnil i samotné utváření krajiny. V dalším století způsobil aztécký vysoce regulovaný systém řízení životního prostředí, jenž pomáhal živit velmi hustou populaci, daleko náhodnější exploataci přírodních zdrojů. Nakažlivé nemoci v podstatě otevřely ekologickou niku pro okupaci Španělů. Vlastně to nebyli Španělé sami, kdo se nastěhoval do země – Španělé nebyli příliš nadšení zemědělci – ale jejich zvířata. Prasata šla v předvoji; vítězné španělské expedice před sebou hnaly stáda prasat, aby byly zásobovány jídlem. Mnoho prasat, která uprchla před lovci, zdivočela. Během několika generací v divočině jim narostly tesáky a prasata ztratila svou přetučnělost. Dnešní arkansaské svině jsou jejich potomky. Prasata žila podél řek a v nížinných lesích; dobře se jim dařilo ale i na vysočině. Deset let poté, co do Mexika dorazila první prasata, se tak rozmnožila, že chovat je už nepřinášelo žádný zisk.

Naštěstí pro Španěly se v příštím desetiletí uchytil i dobytek. Širé mexické pláně táhnoucí se na sever až k neznámým místům nebyly v posledních deseti tisících letech spásány, od doby, co vyhynuli koně Nového světa a mastodonti. Pohled na ně očima krávy musel být úchvatný; trsy silné a vysoké trávy byly hovězím ekvivalentem římské hostiny. Jak stáda rostla, cena hovězího se snižovala, a v roce 1542 bylo maso už natolik levné, že byly v indiánských vesnicích otevřeny řeznické krámy. Před dobytím jedli maso pravidelně pouze bojovníci, kteří se účastnili kanibalských hostin.

Stáda dobytka brzy začala spásat indiánská pole, často ještě předtím, než mohla být sklizena úroda. V Mexickém údolí začali Indiáni stavět ploty, kopat příkopy, zabíjet krávy, které sem vtrhly, a zapalovali pastviny, aby hladová zvířata zahnali. Avšak loupeživý dobytek nebylo možno zastavit. Živil se potravou Indiánů a svým hnojem otrávil jejich zdroje vody, potoky a prameny.

Brzy poté se celé indiánské vesnice sebraly a přestěhovaly jinam, aby se vyhnuly žravým stádům. Vzhledem k tomu, že neosázená půda byla považována za otevřenou pastvu, padly opuštěné pozemky často do španělských rukou.

Dobytek nejenže vyhnal Indiány, avšak přílišné spásání centrální vrchoviny rovněž vedlo k dlouhodobé a často trvalé degradaci půdy. Stáda za sebou zanechávala holá úbočí kopců a obnažená půda byla odplavována deštěm. Krávy byly často dovezeny i do oblastí, které byly nedávno předtím odlesněny kvůli výstavbě španělských obydlí nebo vykáceny kvůli pastvě nebo těžbě; v těchto oblastech byly půda ještě nestabilnější. Eroze půdy na svazích kopců byla navíc urychlena pluhy taženými dobytkem, které nahradily indiánské motyky. A nakonec v důsledku toho, jak byli Indiáni vyhlazováni nemocemi, bylo opuštěno mnoho políček na úbočích kopců; a když se rozbořily kamenné terasy vystavěné kolem těchto parcel, déšť odplavil nesoudržnou ornici. Padesát let po dobytí byla kdysi kultivovaná úbočí kopců rozryta strouhami těžké žluté země. Celá území byla trvale ztracena pro jakoukoli produkci. Převaha tohoto jevu může být doložena skutečností, že „tepetate“, v jazyce náhuatl - aztécký výraz pro obnažené podloží, rychle pronikl i do španělského slovníčku Nového světa.

Španělští úředníci prováděli určitá opatření vedoucí k tomu, aby chránili úrodu kukuřice Indiánů, která v prvním století po dobytí země sytila rovněž i Španěly. Kolem roku 1530 byla většina velkých stád vytlačena na sever do oblasti pastvin dnes známé jako Bajío, kterou tehdy obývali nomádští Indiáni. Tam, uprostřed bujně rostoucí trávy s tu a tam roztroušenými kaktusy, pichlavými hruškami a křovisky se dobytčí populace prudce rozrostla. V době, kdy stávka v dolech v roce 1546 zavála do této oblasti španělské osadníky, nebyla vzácností stáda o počtu dvaceti tisíc kusů dobytka.

Škody způsobené pastvou byly znásobeny skutečností, že byla rychle odlesněna úbočí kopců kolem těžařských středisek. V dolech se spotřebovalo ohromné množství dřeva na stavbu šachet a výrobu dřevěného uhlí, které se používalo k tavbě. V roce 1543 si Indiáni, kteří žili poblíž jedné z těžařských oblastí, stěžovali, že byly kvůli těžbě vykáceny všechny stromy. Totéž platilo i o cukrových plantážích, které byly založeny v horských údolích Veracruzu a v nížinách ve vnitřní části země. Vysokohorské tropické lesy byly vykáceny, aby udělaly místo cukrové třtině. Dříví bylo rovněž zapotřebí k pohánění mlýnů, v nichž se rozemílala cukrová třtina na cukr. Dobytek se pásl na obnažených kopcích a zabraňoval tak regeneraci lesa. Výsledkem bylo rozšíření pouště.

Kolem roku 1570, kdy pokračoval těžařský boom, byla oblast Bajío přeměněna na produkci pšenice, a dobytek byl vytlačen dále na sever do řídce osídlených oblastí pastvin. Po dobu přibližně dvaceti let stáda dobytka každých patnáct měsíců zdvojnásobila svůj počet; největší stáda čítala 150 000 kusů. Pak najednou začal dobytek vymírat. Míra reprodukce se snížila a počet kusů ve stádech klesal. Španělé nedokázali pochopit, jaká nemoc jejich dobytek postihla. Vinu za tenčící se stáda dávali smečkám zdivočelých psů a indiánským nomádům. Avšak ve skutečnosti krávy spásaly trávu rychleji, než se stačila reprodukovat. Pouhých šedesát let poté, co byla dovezena první kráva z Kuby, tato širá země – od rozeklaných hor na jihu po severní travnaté dálavy – byla tak přeplněna dobytkem, že půda dosáhla své únosnosti.

Jestliže byl dobytek pro zem pohromou, ovce pro ni byly naprostým morem. Podobně jako dobytek se i stáda ovcí rychle šířila celou krajinou a spásala úbočí kopců do hola. Ovce však okusují trávu daleko níže než krávy. Spásají trávu i v příkrých a skalnatých územích, která jsou obzvláště náchylná k erozi.

V údolí Mezquital ležícím na sever od Mexického údolí, jak píše Elinor G.K. Melville ve své knize Ovčí mor, ovce „přeměnily ? komplexní a hustě osídlenou zemědělskou mozaiku na řídce osídlenou poušť, kde rostou jen mesquity“. Když přišli první Španělé do údolí Mezquital, bylo obydleno otomskými farmáři, kteří byli pod nadvládou Aztécké říše. Úbočí kopců byla porostlá borovicovými a dubovými lesy, a z hor stékaly průzračné potůčky. Dno údolí bylo pečlivě zavlažováno a terasovitá políčka se šplhala po úbočích kopců. Pro oko Španěla se údolí jevilo jako ideální místo pro pastevectví. Španělé zřejmě nedokázali pochopit křehkost tohoto regionu, který se jim jevil tak úrodný. Ani si nedokázali představit destruktivní potenciál ovcí, zvířat, která se po tisících let spásání trávy v Evropě dokázala adaptovat na životní prostředí Starého světa.

První ovce byly dovezeny do údolí Mezquital mezi lety 1530 a 1540. Ke konci 50. let 16. století jich tam žilo na 400 000. O patnáct let později se jejich počet zvýšil na 2 miliony. Nárůst počtu kusů ve stádech se shodoval se snižováním počtu lidské populace, kterou decimovaly vlny moru.

V osmdesátých letech 16. století začaly najedou ovce vymírat. Španělští pastýři pozorovali, že ovce nepřibírají na váze a že se méně rozmnožují, avšak nedokázali pochopit, proč tomu tak je. Vysvětlení tohoto podivného jevu muselo počkat téměř čtyři století, než vědci přišli s modelem nazvaným „vpád kopytnatců“. Vědci zjistili, že když jsou kopytnatci – ovce, vysoká zvěř, kozy, prasata, koně, bizoni a býložravci s tvrdými, rohovitými kopyty - introdukováni do panenských pastvin, zvířata se rozmnožují frenetickým způsobem, dokud rostoucí stáda nespasou každý kousek trávy až ke kořínkům. Poté se populace zhroutí následkem houfného umírání zvířat. Pokles populace umožní, aby se flóra obnovila. Když tráva opět naroste, stáda již rostou mírně a jejich počet stoupá a klesá, dokud nedosáhnou akomodace s dostupnými zdroji. Vědci, kteří studovali tento cyklus tak, že introdukovali kopytnatce na opuštěné ostrovy, zjistili, že celý proces trvá asi jenom třicet pět až čtyřicet let.
V devadesátých letech 16. století se stáda ovcí v údolí Mezquital snížila asi o polovinu. Cyklus dospěl do konce. Po třech desetiletích spásání miliony ovcí bylo údolí natolik zpustošeno, že se nedokázalo obnovit. Prameny vyschly. Přívalové letní deště erodovaly obnažená úbočí kopců. Počátkem 17. století byla na kopcích zřetelná extenzivní plošná eroze a hluboké průrvy. Ornice byla odplavena a zanechala po sobě pouze „tepetate“.

A ještě jedna poslední složka přeměnila americké životní prostředí poté, co si nemoci a pasoucí se dobytek vybrali svou daň: byl to plevel. V degradovaném prostředí vznikla nová éra biologické soutěže, kdy rostliny Nového a Starého světa soutěžily o tutéž ekologickou niku. Mnoho potravinových plodin Nového světa proniklo do Evropy a ještě dál; kukuřice, brambory a rajská jablka jsou tři příklady z mnoha. Avšak v Novém světě vyhrály svou bitvu evropské plevelné rostliny. Většina z nich se tam dostala náhodou, prostřednictvím semen, která se ukrývala ve zvířecím hnoji nebo se přichytila na šaty. Kolem roku 1600 byly celé louky zbaveny rostlinstva Nového světa. Pampelišky, kopřivy, nepřítel trávy, a evropský jetel vyhladily své novosvětské rivaly. V průběhu prvního století po dobytí země byly vyhlazeny tisíce rostlinných druhů.

Proč získaly evropské plevele převahu nad variantami Nového světa? Biohistorik Alfred Crosby nazývá plevele „Červeným křížem světa rostlin“; jejich evoluční nikou je znovu kolonizovat půdu, která byla zničena v důsledku záplav, požárů a jiných přírodních katastrof. Jejich specializace je však rovněž i jejich zranitelností. Jakmile je pohroma pryč, plevele obvykle ustoupí původnímu ekosystému.

Těmto vytrvalým rostlinám se v Novém světě dařilo právě proto, že procházela ekologickou kalamitou historického významu. Rychlý úbytek populace znamenal, že zoraná pole už nestihla být osázena, a evropské plevele se v půdě mohly rychle zakořenit. Spasená a erodovaná úbočí kopců znamenají pro plevele příznivé prostředí. Plevele vyhubily stovky druhů domorodých rostlin, ale dokázaly stabilizovat erodující svahy – v podstatě jako by vypalovaly otevřené rány.

Tak například v údolí Mezquital pasoucí se ovce natolik poškodily životní prostředí, že se původní ekosystém nedokázal zregenerovat. Borové a dubové lesíky a původní trávní porosty ustoupily evropským plevelným rostlinám a suchomilným rostlinám, jako je maguey, juka, trnité křoviny a mesquit. Španělé začali považovat toto kdysi úrodné údolí za planou půdu, která je jen okrajově vhodná pro pasení ovcí.

Tato bezprecedentní ekologická přeměna byla naprosto vyplýtvána těmi, kdo ji bezděčně způsobili. Španělé nebyli vybaveni znalostmi potřebnými k tomu, aby si všimli nebo porozuměli tomu, co se děje. Stalo se to s takovou rychlostí, že neměli žádný referenční bod. A vskutku, i kdyby si byli něčeho povšimli, nebyli by si dělali žádné starosti s tím, že v nové zemi bují jim známé plevele. Indiáni si tohoto procesu museli být vědomi, avšak ve většině případů nejsme účastni jejich pozorování. Co však víme jistě, je to, že kdyby se Moctezuma v roce 1600 navrátil, už by svou zemi nepoznal.

Miloš Matula
(podle knihy Joela Simona Ohrožené Mexiko: Životní prostředí na hraně)