Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Pozitivní ženské archetypy v meduňkové knihovničce

Jako druhou ukázku z nové knihy Síla příběhů - Pozitivní ženské archetypy od Judity Peschlové vybíráme příběh z reálného života, na němž autorka demostruje možnost změny archetypu oběti. Kniha je velmi inspirativní a může v našich životech nastartovat zajímavé a a důležité pozitivní změny. Věnujte ji proto svým milým a blízkým ženám jako pěkný a užitečný vánoční dárek... 
Knihu i další tituly z meduňkové edice získáte přes náš e-shop.

„Realita“ a archetypy
„Realitu vytváří mysl. Svou realitu můžeme změnit pomocí své mysli.“ Platón


Někteří skutečně žijící lidé se časem stali archetypy stejně, jako pohádkové či mýtické postavy. A to nemuseli žít ani tak dávno. Kupříkladu svatá Tereza z Kalkaty, ze které se možná ještě za jejího života stal archetyp „Pomocnice“, nebo chcete-li jinak „Pečovatelky“ či „Starostlivé Matky“. Vždyť se jí také říká „Matka Tereza“. Kromě toho, že Matka patří k základním Jungovým archetypům, je také jedním ze tří původních „pohanských“ archetypů ženy, jednou ze tří stránek trojné Bohyně, čili Panny (Dívky), Matky a Stařeny (Čarodějky). K této triádě je někdy mezi Pannu a Matku přidává čtvrtý ženský archetyp, Milenka, tudíž Hetéra.
U Matky Terezy se setkáváme s tzv. komplementárním archetypem, neboť jako pečující humanitární pracovnice zastupuje archetyp Matky; jako příslušnice církevního řádu dodržují celibát však také archetyp Panny. Vzhledem k věku, kterého se dožila, ke zkušenostem a moudrosti, kterou nabyla, představuje též archetyp Stařeny. Jako první představená řádu Misionářek lásky rovněž archetyp Milenky, přestože ve zcela jiném významu, jak asi bylo míněno mnohými, kteří tento dodatečný archetyp přiřadili k trojné Bohyni a ke třem prapůvodním ženským archetypům.   

Příběh z reálného života
„Cítit, milovat, trpět, obětovat se, bude vždycky obsahem života ženy.“ Honoré De Balzac


Zuzaninu praprababičku Markétu na konci devatenáctého století opustil v požehnaném stavu její milovaný Lojza a zcela nečekaně si vzal za manželku jinou ženu, o níž do té doby nikdo z bezprostředního okolí snoubenců neměl ani ponětí. Budoucí ženich odešel od Markéty navzdory tomu, že vdavky s ní byly již domluveny a ohlášeny v kostele. Umíte si z pohledu současného člověka vůbec představit tu obrovskou ostudu a ponížení? V tamté době? Na vesnici? Markétu s outěžkem zakrátko sezdali s jiným mužem, Václavem, jemuž porodila další tři potomky. K překvapení všech žili spolu ve velice harmonickém a klidném manželství, zcela v duchu proslulé závěrečné věty z pohádek „až dokud neumřeli“.
Ten samý motiv se později objevil u Markétiny nejstarší dcery Juliany, Zuzaniny prababičky. Až na malý detail. Těhotná a otcem svého dítěte Ludvíkem zrazená Juliana utekla před ostudou do města ke vzdálené rodině, kde se několik dní po porodu vdala za Rudolfa, svého přitažlivého bratrance z druhého kolene. Ačkoli Juliana tvořila s Rudolfem hezký a vyrovnaný pár, její dcera Rozálie trávila z vlastní vůle většinu svého dětství u starých rodičů, tedy u Markéty.
Jako přes kopírák se pak Markétino životní téma zopakovalo také v životě její vnučky Rozálie, Zuzaniny babičky. „Na hanbu světa“ se dostala do jiného stavu několik měsíců po zásnubách. Snoubenec si sňatek rozmyslil přímo před oltářem, takže tu zaznamenáváme další drobnou odchylku. Gravidní Rozálii požádal o ruku ještě před narozením dcerky Jany kluk ze sousedství, který do ní byl už od druhé třídy vesnické lidové školy potají zamilovaný.
V polovině minulého století se Janě, jak jinak, stalo totéž, co předcházejícím třem generacím žen před ní. A to se Jana mermomocí snažila něčemu podobnému vyhnout. „Fatálnímu rodovému osudu“ však ani ona neunikla. Její partner Jiří si před svatbou „odskočil“. Jednorázová Jiřího milenka byla hned napoprvé obtěžkána, a poněvadž byla méně hrdá, mnohem průbojnější a měla vznětlivější příbuzné než Jana, Jiří si nakonec vzal ji. Jana se v porodnici, v níž pobyla několik týdnů následkem rizikového těhotenství, seznámila s bratrem jedné z žen, s níž sdílela nemocniční pokoj. Vzali se hned poté, co skončila Janina hospitalizace. 
Markétině prapravnučce Zuzaně, Janině dceři, páté v Markétině ženské linii, je v čase psaní této knihy něco přes třicet. U ní také došlo k menšímu posunu v „rodinném archetypálním mýtu“. Konec je však ve své podstatě totožný, respektive jej v této chvíli nemůžeme úplně předvídat, protože tento příběh se žije v současnosti. Zuzana otěhotněla s Blažejem až po svatbě, to ano. Blažej ji ale opustil, než se dítě stihlo narodit. Zdá se však, že od doby, co Zuzana pracuje na svých rodových ženských archetypech, stihla starý archetyp a staré vleklé rodinné paradigma vyměnit za jiné – což skutečně lze. Její dceruška, šestá v popisované ženské rodové linii, si už nebude muset zopakovat „nekonečný příběh“ svých předchůdkyň. Jak se z dalších řádek knihy dozvíte, je možné vytvořit vlastní nové mýty anebo si vybrat některé z těch existujících, které popisují ideálnější průběh života, a tak změnit a doslova přepsat svou osobní historii. Obsah výše uvedeného citátu Honoré De Balzaca, vycházející zajisté ze zkušeností jeho doby a dob před ním, přestane pak ve vašem životě platit.        
Zuzana hledala vhodný archetypální vzor, a nakonec jej skutečně našla. Nebyla to postava ani z pohádky ani z mýtu, ačkoli osud vybrané archetypální osoby, svaté Heleny, zní téměř jako pohádkový. Pokud byly některé části Helenina života legendou, už dávno se proměnily v realitu. V případě terapie pozitivními archetypy právě o to kráčí: učinit z „legendy“ svou vybájenou realitu.
Svatá Helena byla označována za velice krásnou ženu. Její osud, alespoň zpočátku, se velmi podobá příběhu Zuzaniny ženské linie.
O Helenině původu se traduje mnoho smyšlenek, neboť je nejasný. Nejasné je také to, zda si ji Constantius Chlorus, jemuž povila syna Konstantina, vůbec vzal za manželku. Dost možná, že byla pouze jeho konkubínou. Později Constantius zavrhl Helenu kvůli svým vysokým politickým ambicím a vzal si za ženu Theodoru, dceru římského císaře Maximiana. Trefná shoda s naším příběhem ze současnosti, ne-li? Tento moment Helenina života se nakonec ukázal být prospěšným jak pro jejího syna, tak pro ni samotnou. Můžeme dokonce říct, že byl velice užitečný i pro křesťanství, pro jeho konečné prosazení se mezi jinými náboženstvími té doby a pro jeho budoucí moc. Constantius Chlorus se totiž díky své ženitbě s Theodorou stal císařem. Po jeho smrti tato výsada přešla na Helenina syna Konstantina. Zapomenutá Helena se mohla vrátit na scénu. Dostala titul „nobilissima femina“ a roku 325 byla ověnčena čestným příjmením Augusta, odvozeného od císařského titulu Augustus. A hle, najednou z ní byla císařovna! A to nikoli pouze proto, že byla Konstantinovou matkou, nýbrž pro svůj přínos císařství. Na její počest dokonce přejmenovali město Drepanon na Helenopolis...