Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Příběhy pacientů z meduňkové edice

V edici Knihovnička Meduňky vyšla loni zajímavá kniha zkušeného lékaře MUDr. Rudolfa Zemka Nemoci zdravotnictví, Příběhy pacientů. Autor vychází ze svých  bohatých zkušeností, vypráví o své cestě k alternativní medicíně a uvádí řadu pravdivých příběhů, které jako lékař zažil ve své bohaté lékařské praxi u nás i v Německu.
(Knihu získáte přes náš e-shop.)  

Příběhy pacientů doktora Martina Ernsta
Následující příběhy líčí osudy lidí, které jsem neléčil, ale jejichž léčení jsem mohl být přímo přítomen. Uvedené příběhy se odehrály roku 1992 v Ulmu v praxi doktora Martina Ernsta, zabývajícího se alternativním léčením nádorových onemocnění. Skoro rok jsem v rámci povinné stáže pracoval v jeho ordinaci a byl svědkem několika hraničně zázračných, a přitom dobře zdokumentovaných vyléčení nádorů. Poněvadž doktor Ernst se přitom stal mým přítelem, budu o něm v této kapitole hovořit nikoli jako o Dr. Ernstovi, ale jako o Martinovi.

Příběh velkého břišního výpotku
V Martinově skromné ordinaci zvoní telefon. Volá mladý muž. Prý s bratrem přivede otce, kterého propustili s nádorem jater z onkologické kliniky s tím, že tam pro něj nemohou více udělat. Za půl hodiny se ozve zvonek u dveří. V nich stojí dva mladí muži podpírající svého vrávorajícího otce, nažloutlého muže se zapadlýma očima a s nadmutým břichem. Martin ho opatrně s pomocí všech přítomných pokládá na vyšetřovací lůžko. Na lůžku se ukazuje, že v břiše může být odhadem až několik litrů tekutiny. Z přinesené dokumentace vyplývá, že jde o metastázy v játrech s výpotkem v dutině břišní, primární tumor nezjištěn, pokračování v chemoterapii že je z několika důvodů nemožné a že pacient se silnou analgetickou medikací se propouští do domácího ošetřování. Martin nálezy podrobně pročte. Bezprostředně potom z břicha tohoto muže vypouští velké množství žlutě kalného výpotku (ascitu). Vypuštěné množství značně přesahuje množství, jehož jednorázové vypuštění doporučuje standardní medicína. Vzápětí Martin napichuje pro jiné lidi prakticky neviditelnou žílu. Tzv. ozónový přístroj pacientovi „sám“ odebere, resp. odsaje něco kolem 100 ml krve a hned mu ji, smíšenou s ozonem a s 10 gramy vitaminu C, vrátí zpět do oběhu. Oslabený pacient toto první alternativně onkologické sezení snáší překvapivě dobře. Jeho synové, kteří ho do ordinace napůl přinesli, si otce zase odvážejí domů s tím, že na tuto léčbu zase přijde, respektive bude chodit. Popsaná procedura se s malými obměnami opakuje jednou týdně po několik měsíců. Pacient po menším základním zlepšení stavu dostává spolu s „ozonem“ a vitaminem C nitrožilně ještě vysoké dávky selenu, intramuskulárně občas výtažek ze zdravých střevních bakterií Colibiogen a nepravidelně několik dalších přípravků, vše do žíly nebo do svalu. Postupně se mu vrací barva, a jak to vypadá, vrací se i svalová síla a zlepšuje se jeho celková tělesná výkonnost. Po šesti měsících přijíždí pacient k Martinovi do ordinace na kole s tím, že plánuje dovolenou v cizině. O jeho dalším osudu nic nevím. Nicméně vidět jednoho a toho samého člověka s danou diagnózou během půl roku ve dvou tak rozdílných „tělesných stavech“ je opravdový zážitek. Velmi pozitivní zážitek.

 
Příběh neléčitelné štítné žlázy
Hrdinkou příběhu je mladá pětadvacetipěti žena. Ta odmítla v univerzitní onkologické klinice v Ulmu standardní léčbu zjištěné rakoviny štítné žlázy. Nikdo ji k odmítnutí nenutil, o Martinovi a jeho alternativně onkologické praxi se dověděla dodatečně. Přišla do ordinace se štosem nálezů a lékařských zpráv z univerzitní kliniky. Martin jí se dobrosrdečným úsměvem vysvětlil, co s ní zamýšlí a jak to u něj bude probíhat. Mimo jiné pacientce řekl, že „horečka to spraví“, což ona v ten moment nechápala. Příznivý byl i fakt, že tato donedávna jinak naprosto zdravá pacientka (s nyní viditelně nepravidelně zvětšenou štítnou žlázou) bydlela od praxe nedaleko, prakticky za rohem, a mohla tedy po libosti docházet pěšky. V návaznosti na krátký úvodní rozhovor jí Martin aplikoval „ampuli Vaccineurinu“ do žíly a upozornil ji na následný vzestup tělesné teploty. Poněvadž to bylo napoprvé, zůstala žíla prostřednictvím infuze otevřená. Po zhruba 60 minutách se žena začala chvět, potit, třást až zmítat, blouznit, chvílemi i tiše plakat. Martin sledoval tento pro laika „příšerný výjev“ se svým kristusovsky shovívavým úsměvem. Po dvou hodinách se žena „probere“, posadí se totálně propocená na vlhkém lůžku a s koktáním se zeptá: „Co to se mnou je?“ Po další půlhodině v klidu odešla domů, aby se ze zážitku takříkajíc prospala. Za týden přichází sama, s úsměvem si řekne o „tu injekci“ a odchází „vyklepat“ horečku domů. Ta se u ní dostaví vždy téměř přesně po 60 minutách, jako u většiny lidí. Inteligentní disciplinovaná žena si pro „horké“ injekce chodí podle vlastního uvážení a podle toho, jak se cítí, dvakrát až čtyřikrát do měsíce. „Občas“, podle nějakého vnitřního odhadu, jí Martin formou infuze aplikuje 1200 mikrogramů selenu do žíly. Pacientka si na nárazy horečky rychle zvyká, po několika měsících se na horečku, jak sama říká, doslova „těší“. Uměle vyvolaná vysoká krátkodobá horečka způsobuje u části pacientů něco jako stavy příjemného rauše, po němž se jim nakonec „stýská“. Jde jen o část lidí, odhadem tak reaguje zhruba polovina léčených. Tak či onak, po roce předkládá žena kontrolní nález z univerzitní kliniky. Podle něj se nijaká rakovina už nedá zjistit. Vzhledem k tomu, že se po tu dobu žádná standardní léčba souběžně neprováděla, jedná se podle onkologů o samovolné vyhojení nádoru, o takzvanou „kompletní spontánní remisi“. Tak ať je po jejich, i když je to samozřejmě Martinova práce…