Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
STŘÍPKY - kniha o nelehké cestě ke zdraví

STŘÍPKY - nová kniha z meduňkové edice rozhodně stojí za přečtení. Její autorka, naše spolupracovnice Tonička Krzemieňová v ní s velkou dávkou upřímnosti a otevřenosti popisuje svou osobní cestu, která vedla před různé peripetie od nemoci až ke zdraví. Autorka se na této nelehké cestě mnoho naučila a o své nabyté zkušenosti se chce s námi, čtenáři, podělit.

NAUČIT SE ŽÍT
Naučit se žít! To zní zajímavě, především u dospělých lidí, jako jsem v tuto chvíli já. Opravdu jsem dospělá? Podle data narození ano. Jsem matka, mám dvě děti. Mohu volit, mohu se samostatně rozhodovat. Pro tuto chvíli si myslím, že dospělá jsem. Tento svůj názor však časem změním, stejně jako názor na dospělost. Nyní vím, že skutečně dospělých lidí zrovna moc po světě neběhá.
   Vraťme se však kousek zpátky. Mám se naučit žít. Dobrá. K tomu potřebuji v prvé řadě informace. Potřebuji vědět, co se skrývá za nemocí. Pak se mohu správně (nebo také nesprávně) rozhodnout.
     Naučit se žít. Zajímavé, že? Myslíte si, že to umíte? Pokud ano, pak vám blahopřeji. Já se to ještě stále učím. Zjistila jsem, že naučit se žít, to není vůbec jednoduché. A často se setkávám s lidmi, kteří to neumějí. Jsem přesvědčená o tom, že skutečně „žít“ umí jen málokdo.
     Jak se pozná, že umíte žít? To je docela snadné. Jste-li ve svém životě spokojeni a nejste nijak vážněji či dlouhodoběji nemocni, pak žít umíte.
      Naučit se žít, to není nic jednoduchého. Když se třeba dívám na zprávy nebo herce ve filmech, je na jejich tvářích vidět, že nejsou šťastni a spokojeni.
       Ostatně, všimli jste si, jak čím dál víc lidí hovoří pouze jednou stranou tváře? Jak se obličeje lidí čím dál víc deformují?
      Nikdo z těchto lidí nezvládá svůj život. Postavte se před zrcadlo a chvíli mluvte. Přitom sledujte svou tvář. Pokud se rty nehýbají souměrně, je to jasná známka dlouhodobě neřešených vztahových problémů. Neumíte žít. Stejně tak, pokud jsou vaše oči smutné. Nebo také plné strachu.
     Možná někdo namítne, že přece každý z nás má jednu stranu těla odlišnou od druhé. To ano. Ovšem tato rozdílnost by neměla být výrazná.
     Zjistila jsem, že žít, to neznamená jen umět se rozhodovat. Také svá rozhodnutí akceptovat, a to i v případě, kdy mne okolí přesvědčuje o jeho nesprávnosti. Dovolím si tvrdit, že každé naše rozhodnutí je správné, protože jsme ho udělali pod vlivem nějakých událostí, znalostí a zkušeností. Takže je naše a není potřeba ho před okolním světem obhajovat. Své rozhodnutí mohu také změnit. To je také v pořádku. Pokud to učiním s novými poznatky, a ne na základě nátlaku okolí. Ostatně, nikdo nemůže vědět, jak se cítíte. Každý jsme ve svých prožitcích originální.
   Často slýchám, že se ten či onen dokáže do mne vcítit. Toto je logický nesmysl. Vcítit se, to by znamenalo prožít můj život se vším všudy, včetně mého vnímání. Ani dva sourozenci, kteří žijí v jedné rodině, nevnímají stejně. Ještě si myslíte, že se vcítit lze? Mojí snahou je lidi pochopit.
     Dnes má jen málo lidí názor. Stejně jako dříve, i nyní je tento druh tvorstva „potírán“. Stejně tomu tak bylo celou historii lidstva. Jen vzpomeňme čarodějnické procesy. Ani dnes se vlastní názor zrovna moc nenosí. Jsme jako ovce, jdoucí na porážku. Mít vlastní názor, to občas bolí. Chce to přemýšlet.
     Vraťme se však k umění žít. To ovládá jen ten, kdo je zodpovědný za svůj život. Dokáže realizovat své talenty a hlavně, je sám sebou. Netrápí se vlastními rozhodnutími a chybami. Když to lze, napraví je, pokud ne, život jde dál. A jeho životní divadelní představení má pro něj jen jednu roli.
     Naučit se žít, to je něco, co je vypadá snadně, je však velmi těžké. Pokud se k tomu přidá nějaká nemoc, je to obvykle ještě těžší. Pak se často motáme v kruhu a neumíme z něj vystoupit. Náš život je obvykle jako kolotoč, který se točí pořád dokola. To je ten lepší případ. V tom horším jde o spirálu.

***
     Jako dítě jsem byla často nemocná. Stejně tak ve své rané dospělosti. Pak jsem konečně začala přemýšlet o tom, proč ‚já‘! Pochopila jsem, že moje vnímání života je to, co likviduje mé tělo. Stala jsem se konečně skutečně dospělou.
Narodila jsem se do početnější rodiny. Chudé rodiny. Alespoň co se financí týče. Mí rodiče byli nevzdělaní. Máma pracovala v závodní kuchyni na šachtě a otec zpočátku řídil vláček v podnikové dopravě a později se z něj stal horník. Byl sice inteligentní, jenomže v té době vzdělání nebylo v módě. Muži se brzy ženili a museli zaopatřit rodinu.
  Od půl roku jsem byla v celotýdenních jeslích. Nesnášela jsem je nejlépe. Alespoň podle vyprávění. Toto si opravdu nepamatuji. Prý jsem trpěla častými záněty průdušek. Na co si však vzpomínám, to je nemocnice a jeden den doma. To jsem byla ještě hodně malá. Když jsem tento zážitek vyprávěla v dospělosti své matce, nechápala. Prý mi tehdy bylo devět měsíců. Přesto si tuto skutečnost velice dobře pamatuji.

        „Stojím v postýlce, postavené u okna a dívám se, jak z oblohy padají sněhové vločky. Jsou krásné. Chtěla bych natáhnout ruku a jednu chytit. Jsem však ještě malá a neumím otevřít okno. Proto dosáhnu ručičkou na sklo a takto se snažím dotknout sněhové vločky. Pak další a další. Dívám se, jak se snášejí k zemi, a mám radost. V tomto okamžiku si neuvědomuji, kde jsem.
     Pak můj zrak sklouzne dolů na dvůr. Je bílý. Teď po něm někdo jde. Zarazím se. Vždyť je to máma. Moje máma. A jde pryč. Pryč ode mne. Nechala mne tady. Po tvářičce mi začínají stékat slzy. Je mi smutno. Nechápu, proč mne tady nechala a sama odchází. Začne se mi svírat hrdlo. Nemůžu se nadechnout. Začnu modrat…“
     Také si pamatuji, co tomu předcházelo.

    „Malý domek na kraji vesnice. Dvě místnosti. Malá kuchyňka a ložnice. V obou místnostech jsou kamna na uhlí. Ložnice je v noci přeplněná nocležníky. Večer plná horkého vzduchu, ráno stoupá jejím obyvatelům od úst pára. Právě teď v ní nikdo není. Všichni jsou venku. Také v kuchyni není ani noha. Jenom já. Mám hlad. Na okně něco voní. Vylezu na židli, potom na stůl a z něj na parapet. Tam leží nějaká nádoba. Dneska vím, že šlo o pekáč s pěkně vypečeným bůčkem. Posadila jsem se vedle a vzala si kousek toho voňavého. Žmoulala jsem jej svýma malýma zoubkama. Postupně jsem se propracovala k dalším kouskům. Když přišla máma, spokojeně jsem spala na stole. Nejprve si ani nevšimla, že je pekáč prázdný. Až přišla starší sestra a dožadovala se jídla. Tehdy se přišlo na to, že jsem všechno snědla.  Následoval výprask a nadávky. Nedlouho poté jsem dostala svůj první astmatický záchvat.“    

     Nevím, co bylo dál. Přežila jsem. Důvodem mého pobytu v nemocnici byly právě dýchací potíže a výpadky dechu. Alespoň tak mi to bylo později vysvětleno. I když mi bylo pouhých devět měsíců, přesto jsem tuto situaci vnímala. Po svém.   Dodnes je v mé mysli pevně uchycená. Také vím, že moje potíže s dechem odpovídaly vztahům v rodině. Časté hádky rodičů, fyzické tresty, vše toto ve mně vzbuzovalo strach ze silnějších jedinců v prostředí a mé tělíčko na něj reagovalo problematickým dýcháním.  Ne nadarmo se říká 'dusivá atmosféra'. Toto lidové rčení platí. V domácnosti, kde jsem celé dětství žila, mi nebyl dán dostatečný prostor k tomu, abych ‚svobodně‘ dýchala. Nemohla jsem být sama sebou. Projevit svou osobnost. Bojovala jsem se svými rodiči. Mé tělo na tuto situaci samozřejmě reagovalo.  Tak, jak to má naprogramované vývojem. 

Knihu získáte přes náš e-shop.