Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Od naší čtenářky - Jak se vyrovnat se svou historií

Naše čtebnářka Šárka z Moravy nám poslala svůj příběh o tom, jak se jí podařilo  vypořádat  se s dlouhodobými potížemi...Šárce děkujeme a těšíme se na další vaše příběhy.

Porozumět druhým...

Nesuď člověka, dokud jsi dva měsíce nechodil v jeho botách, říká jedno moudré přísloví. Ne vždy se jím dokážeme řídit. Mnohdy kroutíme hlavou nad činy druhých, často odsuzujeme nerozumné kroky svých přátel a s nepochopením říkáme svým nejbližším, že si za nepřízeň osudu mohou sami. Nebylo by však lepší, kdybychom se spíše snažili druhé pochopit? Pochopení je cennější, než deset dobrých rad. Každý z nás hledá u druhých lidí porozumění a opravdu šťastní můžeme být jen v blízkosti takových lidí, kteří nám porozumět chtějí, před kterými nemusíme nic předstírat, ani jim pro ospravedlnění sebe sama nic vysvětlovat.  K tomu, abychom mohli porozumět druhým, bychom měli začít nejdříve sami u sebe. Chybovat je lidské. Každý z nás má za sebou několik přešlapů. Je úžasné, dokážeme-li se svými chybami učit a posouvat se díky nim dál. Mnohá odžitá bolest dokáže posílit. Co ale s takovými bolestmi, které v nás uvíznou a brzdí? Ty, které nás drží na místě a  nedovolí nám jít dál. Ty, které nás blokují.

Během života už jsem se několikrát přesvědčila o tom, že člověku je předkládáno vždy přesně to, co potřebuje. Jen si to vzít. A tak se ke mně dostala informace o metodě One Brain  přesně v době, kdy jsem se o ní potřebovala dozvědět. Metoda je založena na přesvědčení, že negativní emoční zážitky mohou v člověku vytvářet stres, jež vytváří blokádu bránící harmonickému fungování našeho těla. Narušení této rovnováhy se může během života projevit různě. Ať už pociťujeme disharmonii v oblasti zdraví, mezilidských vztahů, nebo vlastní vnitřní nespokojenosti a nevyrovnanosti, je potřeba si problém uvědomit a řešit jej. Metoda odblokování One Brain jde po příčinách našich smutků. Testem svalové tenze terapeut odhalí, jaké negativní pocity nás v životě blokují, kdy k zablokování došlo, a pomůže nám stanovit cíl, ke kterému máme po odblokování směřovat. Při takovém sezení se dostaneme ke svým nejniternějším a mnohdy bedlivě střeženým a skrývaným emocím, dostaneme je na povrch a pracujeme s nimi. Ty negativní zničíme, ty pozitivní si užijeme a pevně ukotvíme. Sama jsem odblokování vyzkoušela a prožila při této technice hned několik velice silných okamžiků. Jedním z nich bylo vybavení si mého prvního školního dne. Tehdy došlo nejspíš k zablokování smutků, které jsem si dodnes nepřipouštěla, zastrkovala pocit do nejzazšího koutku mysli a snažila se na něj zapomenout. Úspěšně. Před sezením jsem si na svůj první školní den nedokázala dost dobře vzpomenout. Pak jsem se ale svěřila do rukou Jany Ketrnetzové.


Pomohla metoda One Brain

Metoda One Brain mě zavedla do mých šesti let. Mé tělo označilo psychický blok právě v tomto věku a já jsem se snažila rozpomenout, co se mi tehdy špatného stalo. Nevybavuji si, že by mi něco chybělo. Po rozvodu rodičů jsme se s mamkou a starším bratrem přestěhovali do malého městečka asi 100 kilometrů od otce. S tátou jsem žádné pouto neměla a nevzpomínám si na žádné stýskání ani smutek po něm, přestože se náš kontakt na několik měsíců úplně přerušil. Bydleli jsme u babičky, která se časem stala takovou mou milovanou chůvou a druhou maminkou. Bylo mi tam dobře.

„Je ti šest let. Řekni mi, kde zrovna jsi,“ vtáhla mě terapeutka do mého dětství a já začala popisovat své myšlenky.
„Jsem před školou. Je to můj první školní den. Je tam spousta dětí, všechny štěbetají. Stojím mezi nimi plná očekávání, usmívám se. Mám krásné šatky, cítím se slavnostně.“
„Kdo je tam s tebou?“
„Je tam se mnou mamka a babička. Nevidím je, ale vím, že tam někde jsou a usmívají se na mě. Cítím, jak jsou na mě obě pyšné. Hlavně máma.“
„A co děláš ty?“
„Rozhlížím se, očima těkám po dětském davu. Hledám si mezi těmi všemi lidmi své místo,“ řekla jsem bez přemýšlení a obličej se mi zvrásnil bezradným pláčem, přestože moje šestileté já v tu chvíli vůbec smutné nebylo. Ta malá prvňačka se usmívala a pyšně si uhlazovala krásné šatičky.
„Je tam s tebou i táta?“ , zeptala se Jana.
„Není,“ řeknu zklamaně.
„Chceš, aby tam byl?“
„Ne,“ vyhrkla jsem. „Mám tam mamku a babičku, to mi stačí.“
„Dokážeš mu odpustit, že tam nebyl? Že tady pro tebe nebyl?“
„Ano, dokážu. Pořád je tam uvnitř ale trošku smutku. Chtěla bych mu to říct.“
„A jak mu to řekneš?“
„Zavolám mu,“ rozhodla jsem a ve své představě už držela sluchátko. „Ahoj tati, měla jsem svůj první školní den. Bylo to úžasný. Nezlobím se, že jsi tam nebyl. Vím, že jsi tehdy nebyl připravený být tátou, nemohl jsi mi dát to, co jsem potřebovala. Nešlo to a já to chápu,“ řekla jsem a nečekala na jeho odpověď. Jen jsem cítila, jak je ta šestiletá holka silná a vyrovnaná. Věděla jsem, že to opravdu pochopila.
„A to ti stačí?“, zeptala se Jana. „Víc po něm nechceš? Víc nepotřebuješ?“
„Potřebuju, aby mě objal.“
Terapeutka mi nechala pár vteřin na vydechnutí a pobídla mě: „A kde teď jsi?“
„Stojím před domem, je tady nějaká pouť. Všude kolem mě je spoustu lidí a já vyhlížím tátu. Čekám na něj. Dívám se po lidech, usmívám se a těším se na něj. Už ho vidím. Přichází ke mně a otevírá mi svou náruč. Nadšeně se rozběhnu a skočím mu kolem krku. Pevně mě objímá, sotva popadám dech. Tiskne mě k sobě a já pociťuji velkou úlevu a radost. ´Nezlobím se na tebe´, ujistím ho a on mě políbí na tvář.“
„Stále se objímáte?“ Zeptá se Jana po chvíli mého mlčení.
„Ano, nechce mě pustit.“ Vysvětlím se spokojeným  úsměvem. „Už mě postavil na zem a drží mě za ruce. Usmíváme se na sebe a já už chci odejít.“
„Tak jdi,“ pobídne mě Jana a já vidím samu sebe, jak tátu pouštím a odcházím od něj pryč. Usmívám se, neustále se za ním ohlížím a láskyplně mu mávám.
„A co dělá on? Taky odchází?“
„Ne, neodchází. Stojí na místě, usmívá se na mě a je tady pořád pro mě.“
„Ano, je tady pořád pro tebe. Ale už jsi velká silná holka a jdeš si dál svým životem bez něj,“ popsala přesně můj pocit.
Ve své představě jsem šťastná, spokojená a vyrovnaná. Silná šestiletá holčička dostala od svého tatínka to, co potřebovala, aby odešla svou cestou. Když to nedostala před třiadvaceti lety v realitě, přišla si pro to nyní ve své představě. Byl to krásný zážitek, který jsem si užila v křesle paní Kernetzové a to od začátku až do konce v slzách plných úlevy.
Touto cestou bych jí chtěla poděkovat. Udělala jsem  tečku za nefungujícími vztahy plnými bolesti a zklamání a začala se radovat z každého krásného dne bez břemen vlastní historie. Asi týden po této návštěvě mi přišel do života můj životní partner. Plánujeme svatbu, rodinu a nic nám nebrání ve štěstí. Jsme volní, šťastní a vděční jeden za druhého. Nic nám neschází.
Těším se na vše, co mě nyní čeká nového. Cítím, že jedna velká životní překážka je překonána a já dělám svůj první jistý krok kupředu.

                                                               Šárka ze Znojma