Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Od našich čtenářů:Cesta k miminku

Milí čtenáři, děkujeme za dopisy a maily, které nám do redakce posíláte.
Manželé Jana a Pavel se s námi podělili o svůj příběh - přáli si miminko a na cestě k tomuto vysněnému štěstí museli překonat řadu problémů a bolestných situací. Naštěstí nakonec vše dobře dopadlo a narodila se krásná holčička.
Oba věří, že jejich příběh možná dodá naději těm, kteří se zatím potýkají se stejným problémem... 

Snad jako každý pár jsme toužili po miminku. S přítelem - dnes už manželem - jsme v té době zhruba po roce snažení začali mít nejistotu. Můj gynekolog mě a partnera raději odeslal do reprodukčního centra a tím začal náš koloběh doktorů, léků, stresu a nejistoty. Diagnóza zněla: my dva nemůžeme mít přirozenou cestou děti!  Mne jako ženu to dostalo psychicky na dno, prostě jsem přestala věřit ve své tělo a v sebe, už jsme se ani nesnažili přirozenou cestou. Tajili jsme to před okolím. I když problém byl u nás obou, připadala jsem si neschopná, že nemohu mít děti a styděla jsem se za to. Nebudu rozvádět, co vše jsem musela v rámci IVF podstoupit, ale z některých léků mi bylo špatně třeba i dva dny. Po několika měsících jsem otěhotněla po umělém oplodnění, byli jsme konečně šťastní :-).
Jenže po krátké době jsem měla opravdu silné krvácení. Na kontrole v sanatoriu v 6. týdnu nám řekli, že nevidí srdeční ozvy a ať se chystám další týden na potrat, tak jsem pila červené víno, dávala si horké koupele, skákala atd. Po týdnu jsem přišla na kontrolu, jestli se plod vyloučil sám nebo jestli budu muset nakonec na potrat… ale doktorka nám oznámila, že se asi stal zázrak, a že tam vidí bít srdíčko!!! Prý může všechny lékařské knihy vyhodit, co se učila. Vnitřně jsem to nějak cítila, ale opět jsem neposlouchala své tělo a svoji intuici. Hned jsem si začala vyčítat, co jsem dělala a pila atd. Jenže po nějaké době přišly další komplikace - miminko mělo nezvykle rozšířenou pupečníkovou žílu, což zatěžovalo jeho srdíčko, ale utěšovali nás, že se to občas stává, že to nemusí nic vážného znamenat. Jakoby to ale nestačilo, podle výsledků krevních testů byla 50% pravděpodobnost, že miminko bude mít rozštěp. Tak jsem byla celé těhotenství v neuvěřitelném stresu a napětí, co bude zase na další kontrole. Bála jsem se cokoli dělat.
Dnes už vím, že co se má stát, tak se stane. Přehoupli jsme se přes 24. týden, odkdy už se zachraňují předčasně narozené děti, tak jsme si oddychli - kdyby se teď měl stav zhoršit, lékaři už dokáží miminko vypiplat v inkubátoru. V 26. týdnu těhotenství ale měly nastat nejhorší dny v mém životě. V pátek jsem moc necítila pohyby v bříšku a měla jsem zvláštní vnitřní pocit, nedá se to ani popsat, ale já jsem cítila, že se něco děje. V sobotu se mě okolí snažilo uklidňovat, že někdy pohyby miminka nemusí být znát i několik dní.  Nakonec jsme v neděli jeli na pohotovost, kde nám pan doktor oznámil, že miminku už nebije srdíčko!!! Obrovská rána, s manželem jsme plakali na chodbě nemocnice a rozhodovali se, kam půjdu na poslední chvíli rodit. V koutku duše jsme si nechávali poslední naději, že se lékař jen přehlédl, jak už se nám to koneckonců v jiném zařízení jednou stalo... Tento se však bohužel nemýlil. Musela jsem jít na vyvolání porodu. Nebudu se rozepisovat, jak strašné to bylo v nemocnici, kde některé sestry a doktoři ignorovali, že jsem právě přišla v 5. měsíci o miminko, se kterým jsme si už povídali, cítili jeho pohyby a těšili se na něj. Byla jsem na dně, psychicky a fyzicky, neměla jsem chuť a sílu žít. Měla jsem pocit, že je to zlý sen a já se každou chvíli proberu a všechno bude v pořádku, pokaždé když jsem se probrala, jsem čekala, že je to omyl. Říkala jsem si, proč my?? Co musím ještě zkusit? Po 3 dnech vyvolávaných porodních bolestí jsem porodila mrtvorozeňátko – holčičku Sárinku. Porod samotný byl tak rychlý, že mě ani nestihli převést z pokoje na sál. Dnes oba litujeme, že jsme naši holčičku aspoň chvilenku nedrželi v náručí a ani ji neviděli. Potom jsem šla na revizi dělohy, ale jak byla placenta hodně přirostlá a nepřipravená k odloučení, začala jsem na sále silně krvácet a ztratila 2 litry krve, 3 dny ležela na ARO, málem jsem umřela, ale asi jsem měla na Zemi ještě úkol. Doktor mi říkal, že jsou rádi, že mi zachránili dělohu a hlavně život. Snažila jsem se co nejdříve dostat z nemocnice, po týdnu mě pustili domů. Doma jsme s manželem plakali, vyřizovali rodný a úmrtní list, pohřebné a zpopelnění. Naše malinká byla zpopelněna na manželovy narozeniny. Podle lékařské zprávy byla fyziologicky i geneticky úplně v pořádku, příčina úmrtí nenalezena.


Nová naděje
Po 14 dnech truchlení jsem se rozhodla, že chci mít miminko a že musíme na to jinak, jinou cestou, prostě naopak. Vzít to z druhého konce. Po smrti Sárinky se k nám najednou začaly dostávat informace a kontakty na lidi, kteří nám pomohli uvěřit v sebe a v moc přírody. Domluvili jsme si schůzku v brněnském CENAPu (Centrum naděje a pomoci), kde nás naučili symptotermální metodě, jak si přesně stanovit plodné dny podle bazální teploty a dalších ukazatelů. Ne každá žena musí totiž ovulovat v polovině svého cyklu a někdy může být problém s přirozeným početím i v příliš krátké době od ovulace do další menstruace, takže se embryo nemá šanci pořádně uchytit. Tato metoda byla dříve hojně používaná, ale dnešní lékaři ji téměř neznají či opomíjejí. Nebo že by snad bylo jednodušší (a výnosnější) posílat šmahem všechny páry rovnou do reprodukčních sanatorií?


Co pomohlo?

Z dalších přirozených metod na podporu plodnosti jsem se pustila do sady cvičení Ludmily Mojžíšové k posílení a prokrvení pánevního dna. Tato metoda byla jako léčebná oficiálně uznaná v roce 1990 a jako součást rehabilitačních cvičení je i hrazená pojišťovnami.
Náhodně (i když jak víme, náhody neexistují) jsem našla v časopisu Meduňka informace o paní léčitelce Věře Čajkové a brzičko jsme ji také navštívili. Hodně nám – jakož i mnoha dalším snažícím se párům – pomohla. Paní Věra nás inspirovala, dodala nám sílu rozloučit se se Sárinkou a víru, že miminko určitě budeme mít :-). Na harmonizační masáže jsme k ní jezdili skoro každý měsíc, prostě jak to šlo. Dodnes k paní Čajkové rádi zajedeme. Navíc nás přivedla i ke knihám Marty Foučkové Jsem a Já jsem, které nám otevřely úplně nové obzory ohledně vědomí duše a zákonů vesmíru a které jsou pro nás jako bible. Z jejích přepisů různých regresních hlubinných terapií jsme si uvědomili, jak si lidská duše uchovává v hlubokém podvědomí všechny zážitky z raného dětství, ale i z prenatálního stadia až k okamžiku početí, a to samozřejmě ze všech svých inkarnací.  
V neposlední řadě se k nám opět „náhodně“ dostala série úžasných knih od Vladimíra Megreho o Anastasii – skutečné mladé sibiřské poustevnici, která žije sama v tajze se svým synem a dcerou podle znalostí a vědomostí dávno zaniklých kultur. Právě Anastasia mluví mj. o tom, jak je důležité vědomé početí, kdy nový člověk není stvořen jako „vedlejší produkt“ sexuálního uspokojení, ale kdy jde o plně uvědomělý okamžik stvoření nové lidské bytosti.
Poznali jsme s manželem, jak velkou tvořivou sílu má lidská myšlenka. Po několik týdnů před druhým početím jsme oba (aniž jsme si o tom tehdy řekli) upřímně v duchu děkovali za to, že už jsem těhotná; ne prosili, abych byla, ale v srdci se radovali z toho, že už jsem a takovýto obraz jsme v myšlenkách vysílali. Když pak podle výpočtu plodných dnů nastalo období ovulace, oba jsme nějak nevysvětlitelně vnitřně věděli, že právě tvoříme nového človíčka do tohoto světa. Něco podobného jsme nikdy předtím nezažili. A že to bylo přesně 4 měsíce od porodu Sárinky a právě na první letní den - letní slunovrat, pro nás nese ještě další symboliku.
O první miminko jsme přišli v únoru a v červnu jsem byla opět těhotná – přirozenou cestou. Oba s manželem jsme teď přesvědčení, že smrt naší nenarozené holčičky měla hlubší smysl a dokonce se nebojím říct – svůj zamýšlený účel. Je až neuvěřitelné, kolik převratných informací se k nám „jakoby náhodou“ v tak krátké době dostalo. Jsme přesvědčení, že nám Sárinka chtěla ukázat, že pokud člověk věří ve své schopnosti a jedná v souladu s přírodou, dokáže strčit do kapsy i všechny beznadějné lékařské verdikty. A také že si takto chtěla přichystat své zrození k uvědomělejším a obohacenějším rodičům.
Nedokážeme říct, která z výše popsaných změn v našem životě skutečně vedla k přirozenému početí navzdory lékařské diagnóze, nebo jestli se o to zasloužily všechny společně, ale naším příběhem chceme dodat naději a ukázat i ostatním snažícím se párům, že lékařské závěry nemusí znamenat konečnou, a že vždy je důležité věřit v sebe!!!  A koneckonců že všechno zlé je k něčemu dobré, i když to tak většinou zprvu nevnímáme.

                                                                                         Jana a Pavel Netopilovi

PS: Když píšeme tento příběh, tak se díváme na naši spící dceru - viz fotografie výše, narozenou na první jarní den, která má teď už 5 měsíců.