Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Příběh čtenářky Blanky - Život s muslimem

Vážení čtenáři, přečtěte si příběh, který nám do redakce zaslala paní Blanka. Vypráví o tom, co se naučila díky soužití s manželem z Íránu...

Příběh čtenářky Blanky

Jmenuji se Blanka Chakoshpour, jsem Češka a před 11 lety jsem se zamilovala a provdala za íránského muslima. Láska jako trám. Okouzleni jeden druhým. Byli jsme spolu rok, když jsme se vzali nejen v Čechách, ale i v Íránu, kde byla velkolepá svatba. 200 hostů, 4 hodiny česání a oblékání v salonu.

Nádherně nazdobené svatební auto. Ne panenkou, jako u nás, ale plné nádherných voňavých květů a závojů. Vzpomínám na nadšené Íránce v kolemjedoucích vozech troubící na blondýnku se závojem. Byla jsem šťastná a hodně nervózní. Ještě jsem neuměla jazyk a neznala jejich tradice.

Bylo mi tam krásně. Měla jsem silný pocit, že jsem se vrátila domů. Rodina mě přijala s neskrývaným nadšením a otevřenými srdíčky. Maminka mi dala přezdívku Kali, což v kurdštině znamená blond.
    Po kouzelném měsíci v bájné Persii jsme se vrátili domů, do Čech. Už tehdy v začátcích se projevovala manželova povaha, občas náladový a agresivní. Přesně to co nechceme pod růžovými brýlemi vidět. Postupně se nám narodily dvě nádherné děti, Sárinka a Sami. V době mateřské jsem velmi přemýšlela, co chci vlastně dělat, jakou práci, kým chci být a jaký je smysl toho, že tu jsem? A kdo vlastně jsem? Odpovědi jsem nalézala v mnoha duchovních knihách, v oboru osobního rozvoje jsem byla jako doma. Rozhodla jsem se stát psychoterapeutem. Hodně jsem se měnila, dávala více najevo své názory, říkala, co si myslím, můj pocit sebehodnoty nabýval na síle. Což se muslimskému manželovi samozřejmě nelíbilo. Začali jsme se odcizovat, došlo i na násilí, ponižování a já se rozhodla pro rozvod. I přes jeho výhružky s únosem dětí do Íránu jsem byla odhodlána začít nový život. Jinak, po svém, a svobodná. Rozvedli jsme se. Exmanžel mohl děti vídat o víkendech včetně poloviny letních prázdnin, které se staly osudnými. Věděla jsem, kam poletí. Přesto mi na policii suše oznámili, že je ze země odvézt může, je přeci jejich biologický otec. Pouze pokud je nevrátí v dohodnutý čas a datum mohu podat oznámení o únosu.
   Den před odletem mi můj tehdy pětiletý syn povídá: „Maminko, já se už nikdy nevrátím.“ Co to povídáš?“, za měsíc jste zpátky, ale někde uvnitř mi tichý hlásek intuice říkal: “má pravdu“. Skutečně se nevrátily…

 

„Vše, co vás v životě potká, vás buď porazí nebo posílí.“
Začalo martýrium, jaké si dovede představit jen ten, kdo jej skutečně prožil. Oficiálně neexistovala cesta, jak děti dostat zpět. Česká republika a Írán nemají dohodu o uznání soudních rozhodnutí a hlavně Írán není signatářem Haagské úmluvy, která má za úkol chránit unesené děti jedním z rodičů do cizí země a která umožnuje jejich rychlý návrat. Byla to doba naprostého zoufalství a beznaděje. Bez své víry v Boha a anděly, bez pozemských andělů kolem mne – rodiny a přátel, bych toto období nezvládla a vzdala bych se zřejmě předčasně. Myšlenka na sebevraždu byla jedna z variant, jak toto období ukončit. Často jsem měla pocit, že jsem ještě hlouběji než na samém dně. Hledala jsem pomoc všude, kde se dalo a nakonec se jakoby zázrakem podařilo dostat děti zpět do Čech. Trvalo to deset dlouhých černých měsíců, ale podařilo se. Ne díky náhodě, ale díky Boží prozřetelnosti, která nad námi držela ochrannou ruku a vedla všechny události tak, aby směřovaly ke šťastnému konci.

Po šťastném návratu dětí, kdy jsem trpěla zlobou a záští vůči jejich otci, jsem velmi dobře věděla, že musím nějakým způsobem tyto události pochopit, přijmout a odpustit, nejen jemu, ale hlavně sama sobě, že jsem něco takového dovolila.

Dnes jsem za tyto zkušenosti vděčná a exmanželovi děkuji, že mi ukázal, svým osobitým způsobem, že si musím vážit sama sebe, nevzdávat se svých snů a už vůbec ne sebe sama a být odvážná na cestě svého osudu. Odpustila jsem jemu i sobě. Nesouhlasím s tím, co udělal, ale každý si volíme svou cestu a svůj způsob, jak se svým životem naložíme. Kdo ví, jak bych se zachovala v jeho situaci já?

 

Co jsem se na své cestě naučila?

  1. VÍŘE v zázraky nebo-li v uskutečnění našich snů, což je nezbytnou součástí naplněného života.
  2. TRPĚLIVOSTI – NIKDY SE NEVZDÁVAT. Kdybych uskutečnila svůj plán a zabila se, nikdy bych se nedozvěděla, že se děti nakonec mohly vrátit zpět.
  3. NIKDY NEJSME SAMI – ANDĚLÉ, BŮH, Vyšší Moc jsou stále s námi. Teprve pochopením, že nejsem sama a že jsou nám neustále nablízku Bytosti, které nás chrání, radí nám a bezpodmínečně milují každou lidskou bytost, se můj život obrátil naruby.
  4. SÍLE LÁSKY A ODPUŠTĚNÍ – jedině prací na sobě, odpuštěním a láskou můžeme uzdravit sami sebe i svět
  5. SÍLE INTUICE – naslouchat svému Vyššímu já, tedy Bohu v nás, je jediný a opravdový způsob, jak jít po své skutečné cestě
  6. ODVAZE BÝT SAMA SEBOU – mít kuráž jít za svými sny navzdory všemu
  7. POKOŘE A POCHOPENÍ – my jsme tvůrci svého života, svého osudu. Cokoli se nám na našem životě nelíbí, změňte to, nejde-li to, změňte svůj postoj. Hledejme odpovědi. A všechny odpovědi, jak známo, máme v sobě.

„Všechno je možné tomu, kdo věří."

 

   Autor článku: Blanka Chakoshpour