Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Světýlko v tunelu - příběh čtenářky Jany

Vážení čtenáři, v Meduňce dáváme rádi prostor i vašim příběhům, zvláště takovým, které mohou být inspirací pro ostatní. O svou zkušenost se s námi podělila čtenářka Jana.  

Příběh s dobrým koncem

Koktavost – pro někoho téma známé, pro někoho neznámé. Já jsem koktala od dětství. Už při prvních pokusech o slova nastaly problémy. Rodiče si toho všimli a můj problém ihned začali řešit. Začala jsem chodit k odborníkovi – logopedovi. Měla jsem období, kdy jsem mluvila lépe a někdy zase naopak. Můj problém se zhoršil nástupem do školy, vážně jsem si ho však uvědomila až v období vzdoru v 6. - 7. třídě, kdy jsem chtěla zapadnout mezi své vrstevníky a pomalu dospívala. Za svůj mluvený projev jsem se vyloženě styděla, a čím více jsem zadrhávala, tím jsem se více uzavírala do sebe a komunikaci s druhými lidmi omezovala na absolutní minimum. Mezi své vrstevníky jsem nezapadala, měla jsem pár dobrých kamarádů, kteří mě i přes tento handicap měli rádi a komunikovali se mnou bez jakýchkoli problémů, ale většina lidí se mojí řečí spíše bavila. Koktavost mě svazovala v každodenním životě. Od první třídy mě lákala práce učitelky v mateřské škole, vlastně jsem o ničem jiném ani nesnila. Ale jakým způsobem může koktavá osoba komunikovat s dětmi? Začala jsem se zajímat o případné studium na některé pedagogické škole a následně se na ni přihlásit. Nevím z jakého důvodu, ale uvnitř jsem cítila, že se můj sen stane reálným.  Stála jsem si stále za svým vysněným povoláním a i přes všechny překážky, které mi koktavost dělala, jsem se nevzdávala a byla připravena bojovat. Poslala jsem si tři přihlášky a všechny na pedagogické školy. Nakonec jsem dostala šanci na škole v Praze,  v tomto školním roce budu na této škole skládat maturitní zkoušku. Začátky studia pro mě byly velmi stresující, cítila jsem se odlišná od spolužáků. Jiné prostředí, nový kolektiv, neznámé město… Uvědomovala jsem si, že jsem někde, kde bych za normálních okolností vůbec být neměla. Svůj problém jsem se snažila krýt alespoň dobrým prospěchem. Velice obtížné pro mě bylo telefonování. Když mi někdo zavolal, nemohla jsem se na rozhovor nijak připravit, ale jakž takž jsem to zvládala -- snažila jsem se mluvit pomalu a nedávat příliš důraz na slova. Pokud jsem ale musela někam zavolat já, bylo to pro mě obrovské trauma. Začala jsem se potit, zrychlil se mi tep a byla jsem nervózní. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se zklidnila. Proto pokud jsem vyloženě nemusela telefonovat, raději jsem se tomu vyhnula. Vydala jsem u toho mnoho úsilí a sil. Pro někoho naprosto běžná činnost, pro mě nezvládnutelná situace. Moje koktavost byla hodně ovlivněna psychicky, jakmile přišel stres, koktavost se projevila. Chodila jsem na logopedii i psychologii. Už jsem ale přestávala věřit v zázrak, vyzkoušela jsem snad úplně vše, alternativní způsoby, metodu RUŠ, regresi, homeopatie, kineziologii, a vše bez výrazného výsledku. V létě minulého roku jsem znovu zadávala do vyhledávače heslo koktavost a její léčba. Už poněkolikáté. Google mi našel Novou mluvu. Nevěděla jsem, co to je nová mluva. Já mluvit umím, jen chci plynule. Přesto mi to nedalo a má zvědavost byla silnější. Rozklikla jsem tedy tento odkaz – léčba koktavosti. Že by to bylo to, co hledám?  Tato metoda mě velmi zaujala a má myšlenka byla – poslední naděje. Rozhodla jsem tuto terapii podstoupit s tím, že to dokážu, vyléčím se. V září jsem začala s terapií. V mém tmavém nekonečném tunelu vysvitlo světýlko.  Začátky byly hodně psychicky náročné, nesměli jsme nejdříve vůbec mluvit a dorozumívali jsme se písemně. Učili jsme se mluvit jako malé děti úplně od začátku. Nejdříve jsme hodně natahovali slabiky, takže naše řeč působila na druhé vtipně, ale rozhodně ne tak děsivě jako koktavost. Na každém mikro kurzu jsme postupně krátili rezonance a pracovali na sobě, pro někoho to byla lehčí cesta, pro někoho těžší. Nyní mluvíme velice dobře, jen pomaleji a s pomocí ruky, naší kotvy klidu. Součástí naší terapie jsou různé úkoly, kterým jsme se dříve záměrně vyhýbali. Například na ulici oslovujeme neznámé lidi a ptáme se jich na různé otázky, nebo navštěvujeme školy, kde uskutečňujeme prezentace. Připadám si rovna s ostatními, jsem optimističtější a teď už vím, že mi nic nebrání v konání mé vysněné práce a v prožití plnohodnotného života! Tímto článkem jsem chtěla předat osobní zkušenosti a vzkázat všem balbutikům, že tu naděje je, tato metoda opravdu funguje. Vyžaduje to pevnou víru, trpělivost a chuť na sobě pracovat.

                                                                                      Jana Vlasáková
                                                                                     www.spokojeni.cz