Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Lidová magie v českých zemích

Blíží se 30. duben - tzv. "čarodějnice", a v souvislosti s tímto datem si připomínáme nejen staré pohanské zvyky, ale tradici původní české lidové magie. Příliš se o ní nemluví ani nepíše, mnohem větší pozornost je v současné době věnovaná exotickým kulturám  a zvykům. Jenže obzvláště pro magii platí, že ten, kdo se narodil pod lipami, nemá pošilhávat po peyotlu. Dveře domácí síně magických tradic pootevírá Petra Neomillnerová.               

 Autorka článku Petra Neomillnerová

Ponechme stranou Zlatou uličku, magickou Prahu i hermetiky první poloviny dvacátého věku a ponořme se mnohem hloub, tam, kde pohanští bohové byli ještě silní a pak do časů, kdy si křesťanští svatí jen nesměle sedali na posvátné kameny, ještě teplé od jadrných dávných božstev. Lidová magie není sofistikovaný preparát, vycizelovaný a podepřený filozofickými moudry. Je tak živelná a přirozená, jako střídání ročních období, jako čas rození i umírání, tak blízká jako obvyklé vášně lidské povahy. Nečekejte úhlednost tolkienovských pohádek, tady se získává náklonnost děvečky ze sousedního statku a hubí neoblíbený soused. A to vše bez velkých cirátů.

Seznam pověr a zvyklostí pohanských
Jak už bylo výše zmíněno, lidová magie v zemích Koruny české vycházela zejména z pohanských rituálů, a tak není divu, že křesťanská církev proti podobným zlořádům a „smíškům“ bojovala. Prostý lid se ovšem nedal a s mazaností sobě vlastní vyměnil staré bohy za křesťanské světce a mučedníky a čaroval vesele dál. A upřímně řečeno, čaroval, hádal, vázal a kejkloval takřka při každé příležitosti.
Abychom zachovali posloupnost, začněme zrozením nového života. To se samozřejmě bez magie neobešlo. Aby byl porod lehký, radí staročeský lékař takto:
Péro supové, když bude uvázáno k levé noze tej ženě, kteráž je s těžkým životem, lehce dietě porodí, ale jakž by dítě vyšlo, ihned to péro odviež, ať ženě střeva nevyplynů.

Proti padoucnici pak doporučuje tento recept: „Pakli děťátko má tu nemoc, ježto ještě sse, vezma pivoňky tři zrna, pověs jemu na hrdlo.“
A přidává ve svém spisku navíc i poměrně nelékařskou, avšak užitečnou radu: „Kdož srdce supové při sobě nosí, haduov a zvěře se nebojí. Srdce také supové v lvovej kóži či vlčej zavázané kdož při sobě nosí, ďábelské překážky se nebojí.“
Návazy, ligaturae, byly vůbec velmi oblíbené. Byly to stužky a pásky z různých rostlin a látek, které byly se zaříkáváními zavěšovány na hrdlo či ovíjeny kolem těla. Někdy skutečné ovazování, doprovázené lekovacími, zažehnávacími formulemi nahradilo „vázání“ mocí zaříkávadel. „Vázalo“ se, aby zloděj neškodil, aby mlýn nemlel, zbraň nezranila, vázala se láska i nenávist. Jedním z nejčastějších kouzel bylo „zadrhutí tkaničky“, zaříkadlo, které spolu s rituální uvázáním uzlu na provázku během svatebního obřadu mělo zajistit, že ženich bude jako muž zcela k ničemu. Byla to kletba tak častá a stresující, že některé svatby kvůli ní probíhaly v utajení. Opuštěné milé i nepřejní sokové měli v tomhle podnikání volné pole působnosti a ženichovi takové vědomí na náladě nepřidalo.
Návazy se ovšem netýkaly jen lidí. Stuhy se vázaly i na větve posvátných stromů, kterých se lid nechtěl vzdát ani pod tlakem církve. Ještě ve dvanáctém století si trpce stěžuje autor Homiliáře Opatovického, že Češi stále podle obyčeje pohanského ctí lesy, oheň, řeky i hory a nabádá je, aby pomoc od chorob hledali jen u matky církve a ne u pramenů a stromů.
Zdá se, že Češi si vzali k srdci slova svých kněží, ale pojali víru osobitým způsobem. V legendě o svatém Martinovi je zmíněn případ, kdy rodičům zemřelo dítě a oni se obrátili na svatého s touto prosbou: Slyšeli jsme, že mrtvé křísíš a zaháníš neduhy. Nechť se tedy ukáže tvoje moc, když nyní, jak důvěřujeme, tohoto hocha vzkřísíš. Pakliže tak neučiníš, nebudeme před tebou šíje ukláněti, nebudeme ti svítit svíce, neprokážeme ti nijaké úcty.
Je jasné, že podobné vyhrožování svatým se také u církve nesetkalo s pochopením.
Ovšem naši předkové to nezkoušeli se svatými jen po zlém. Když se v 9. století Češi rozhodli uctít křesťanské světce, rozhodně nešli s prázdnou. Naplnili nádobu pivem a nesli ji darem Bohu a svatým mučedníkům. Jak pochodili, anály nepraví, jisté je však, že se jen na svaté nespoléhali.

Živý oheň a zaklínači mračen
Ve zlých dobách zkoušeli všechno a jen těžko by se vesnice vzdávala obřadu „živého ohně“. V časech moru uhasili venkované všechny ohně ve vesnici a buď před východem slunce, nebo těsně po něm kráčeli za ves. K rozdělání ohně nesli lichý počet dřev z různých stromů, pak pomocí provazu otáčeli kůlem v otvoru suchého pařezu až se oheň sám vznítil Pak zapálili hranici, skákali přes ni, třikráte přes ni vodili domácí zvířata, začerňovali si tváře uhlíky, hořícími loučemi okuřovali zahrady a pole. Pak si každá rodina z posvátné hranice vzala oheň pro svůj krb. Popel rozsypali po polích, uhlíky přidávali do vody dobytku, aby dobře přibíral a prospíval.
Ani domácí oheň nebyl podceňován. Pozorně bylo vybíráno zvláště místo pro založení ohniště a to tak, že hospodář sypal na zem ječmen, kde zrna odskakovala od země, bylo místo pro ohniště nebezpečné a nevhodné, kde klidně leželo, bylo místo pro krb šťastné.
Matky také pokládaly nemocná nemluvňata na místa, kde vycházel kouř z domácího ohniště, aby je tím „hojily“. Jaké byly výsledky léčení, není doloženo, ale církev za podobné snahy vyměřovala až pětileté pokání.
Kolem krbu se zdržovali i skřítci hospodáříčci. Vždy ve čtvrtek, den Donarův, připravila hospodyně zbytky jídel pro ochránce domu. Církev to také zakazovala, ale zřejmě zbytečně, protože skřítci měli svoje páky. Z hodnověrných úst bylo slyšáno, že když dcera domu zbytky pro skřítky snědla, objevil se hrozný kozel, rozlil rodině kyselo a jalovici vpletl do žlabu za jesle, až pošla.
Ve čtvrtek se také neslušelo příst.
Jak vidno, obyčejný člověk někdy na skřítky a podobné metafyzické jevy nestačil, takže si najímal profesionály. A nebyli to lecjací žabaři. V Praze (ano, nevyhneme se jí) bylo například šest čarodějnic, o kterých Śtelcar Želatavský píše toto: „… Jsou takové čertovy doktoryně i v Praze. …Čtvrtá má formy od čerta z pekla a na ně slívá do vosku šibenice a skrz to hádá, kdo co komu ukradl, zase slívá hroby z volova, oznamujíc skrze to, kdo umře. Pátá též slívá vosk, hádá. Šestá, ta ne. Toliko čerta ve sklenici má, ale i kámen od něj z pekla přinesený, na nějž hádá a mnohé lživé věci lidem předstírá.“    
Není divu, že se vyskytly pokusy o určitou kategorizaci čarodějníků a hadačů, aby se v nich zákazníci (ovšem i trestající ruka církve) lépe vyznali a čarodějové byli rozsortováni na 8 druhů:
Věštcové
Planetáři
Čarodějníci
Kouzelníci
Losníci
Zaklínači
Hadači
Černokněžníci.
Podrobnější charakteristiku jednotlivých druhů si odpustím, ale nečinností zřejmě netrpěli.
Nejedna vesnice měla například svého „zaklínače mraků“, který jednak měl pomoci, když přišla neúroda a sucha, jednak držel ostatní zaklínače dál od polí a dobytka jeho „rezidentní“ vsi. Za to dostával (či dostávala) buď plat „úkolový“, nebo stanovenou část z úrody.
Pokud ovšem vesničané nechtěli vydržovat čarodějníka, dokázali si sehnat mračna i svépomocí.
Když dlouho nepršelo, přišel ke slovu pohanský rituál. Dívky se shromáždily a zvolili si jednu za svou vůdkyni. Ta pak, zcela nahá, byla svými družkami odvedena za vesnici. Když našly blín, vytrhla ho dívka malíčkem pravé ruky, a pak jí ho přivázaly na malíček pravé nohy. Dívka za sebou blín táhla, její družky nalámaly větve a odvedly ji k nejbližší řece. Tam ji potápěly do vody, cákaly na ni větvemi a vzývaly déšť, aby přišel. Poté odvedly dívku pozpátku k osadě.

Hadači, zaříkávači, lekovadla
Od věků chtějí lidé vědět, co je čeká. a tak měli plno zákazníků i hadači a losníci, kteří se si z věštění udělali živnost. Hádali z chování zvířat (klasickým věštebným zvířetem byl kohout a vrána, všichni asi známe pověru o kukačce), metáním losu, z proudu vody, ale i z tvaru lidských výmětů, nebo z kýchání. Hádalo se také z bible, otevírala se nahodile a z textu, na který hadač, padl se odhadovalo, co se stane. Ani tohle samozřejmě církev nebyla ochotna tolerovat a za časů inkvizice hadači a hadačky velmi rychle končili v rukou kata a následně na hranici.
Hranice čekala také zažehnávače, léčitelky a všechny ty, kdo léčili zaříkadly. K lektvarům a vázání přidávali různá „lekovadla“. Jedno, jímž by po určité „aktualizaci“ nemusel pohrdnout ani moderní magik, uvádím. Užívalo se k „napravení kloubů“ nebo na zlomeniny.
„Ve jménu svatého Ducha.
Jel pán Ježíš na oslíčku,
svatý Petr na koníčku:
Petře pospěš.
Nemohu, zlámal mi kůň nohu.
Nu, sejdiž se kost ke kosti.
kloub ke kloubu, srst k srsti,
ať je zase tato bolest celá jako kámen.
Dejž to Duch svatý. Amen.“

Když odpreparujeme úvod a závěr poplatný křesťanství, zbude zaříkávání, které je pro imaginativní magii přímo návodné, ale zlomeniny přece jen radši přenechte traumatologii.

Láska je láska
Není možné mluvit o lidové magii a nevzpomenout na milostná čarování. Ani v tomhle se lidská touha po tisíciletí nezměnila, a tak jsou kouzla a čáry k vyvolání milostné vášně součástí magie už od dob jejího vzniku. Milostná magie prostého lidu nebyla nikterak platonická, naopak šlo převážně o votivní praktiky. Kromě míchání různých (leckdy zdravý škodlivých) dryjáků se používaly metody velmi prosté. Dívky například věřily, že se do nich chlapec zamiluje, pokud mu dají kousnout jablka, kterým se předtím dotkly svého genitálu, nebo se snažily, aby si utřel tvář šátkem, který měly předtím na těle. Dokonce se používalo i vymočení se do boty milovaného či milované (s tím by asi člověk dnes opravdu nepochodil).Součástí milostného čarování byly také obřady s voltem- panenkou, která přestavovala milovanou osobu. Taková panenka byla podrobena symbolickému sexuálnímu aktu. Účinnost celé operace se zvýšila, pokud měla panenka při sobě něco od osoby, ve které měla být vzbuzena láska. K erotickým čarám se používaly také pohlavní orgány říjících se zvířat, nebo zvířat, která byla považována za sexuálně vysoce aktivní. Kupodivu se mezi taková zvířata počítal například i vlk, který si příliš sexu neužije, protože vlčice hárají jen jednou ročně.

A nakonec černý kohout
Lidová magie je téma tak široké, že není v silách člověka, ba ani čarodějnice, aby se vměstnalo do těch několika řádků, které jste právě četli. Závěrem jsem tedy vybrala alespoň jeden návod z grimoáru Černý drak Není to kouzlo nijak salonní, ale dobře ilustruje přístup, který byl venkovským čarodějům vlastní.

Jak zlomíme a vyhladíme kouzlo pomocí černého kohouta
Chyťte černého kohouta a vpravte mu na jazyk 3 kapky svěcené vody, pověste ho na sýpce a tam ho ponechte tři dny. Poté ho zahrabte do teplého hnojiště (z ovčího trusu) tak, aby vás nikdo neviděl a nemohl ho opět vytáhnout. Škůdce upadne do nemoci a zemře v šesti měsících nebo během roku.

Použitá literatura:
Čeněk Zíbrt: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII.věku, Academia Praha 1995
Černý drak, Nakladatelství Trigon 1991
Vladimír Vondráček: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Avicenum Praha 1972

                                                                  článek vyšel v časopise Pevnost