Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Domov a hledání identity

Náš domov, naše rodina, původní i současná, naše kořeny a místo, kde žijeme, to vše má zásadní vliv na formování našich životů. To, jací jsme lidé, zda si věříme či nikoliv a jak se chováme, závisí do velké míry na tom, jak jsme se cítili ve svých domovech a se svými rodiči...
Článek na toto důležité téma připravila pro Meduňku naše spolupracovnice, zkušená astropsycholožka a terapeutka Maruška Plochová Hlávková...

Domov souvisí  s Lunou
Z astropsychologického pohledu souvisí téma domova s Lunou, která symbolizuje nejen náš fyzický příbytek, ale koresponduje především s naším psychologickým hnízdem
, z něhož jsme se vyklubali a kde jsme získali původní citovou i fyzickou výživu. Zdravá Luna vytváří ten pravý pelíšek, ve kterém se můžeme úplně uvolnit, a do kterého se můžeme schovat a najít v něm bezpečné podporující útočiště. Postavení Luny ukazuje také na to, zdali jsme se již od prenatálního období mohli plně spolehnout na lásku našich rodičů, jestli jsme se mohli s důvěrou oddat do jejich péče a důvěřovat jim. Pokud se nám rodiče snažili porozumět, vcítit do našich potřeb a uspokojit je, jsme pak jako dospělí lidé zakotvení sami s sobě, vnímáme své potřeby, emoce, následujeme je a vyjadřujeme své názory. Víme posléze, kdo jsme a stojíme si sami za sebou.
Tento aspekt považuji v dnešní době za velmi podstatný. Často mne totiž vyhledávají lidé, kteří kdysi dávno ztratili, respektive ani nikdy nenalezli, svou identitu. Nevědí, kdo jsou, kam jdou, mnohdy ani neví, proč žijí a pouze uspokojují potřeby druhých a snaží se jim zavděčit. Je jasné, že takovýto psychický program nevznikl jen tak ze vzduchu, ale je výsledkem jejich psychického zranění. Já nazývám původ tohoto zranění „chybějícím domovem“.
Domov je totiž ono prvotní místo, kde bychom měli již od početí být podporováni v tom, abychom byli opravdu sami sebou. V onom prvotním pelíšku u matky v bříšku, a posléze v druhém pelíšku v našem domově u mámy a táty, tam jedině může vzniknout základ naší identity, toho, kdo jsme a jací jsme. A to především tím, že se cítíme být bezpodmínečně přijati a milováni, tudíž můžeme být bezpečně sami sebou. Pokud však naši rodiče nejsou dostatečně empatičtí a zcela nás nevnímají, pokud nás mají rádi „jen když se chováme podle jejich představ“, pokud je dokonce naše zrození spojeno s nějakými komplikacemi či nejsme na světě zcela vítáni, místo útulného a bezpečného pelíšku dostáváme menší nebo větší dávky destruktivní energie. V našich pelíšcích se tedy nemůžeme pořádně uvelebit, ale přichází k nám viditelné nebo skryté šoky a nikdo nám nepomáhá je zpracovávat. Jsme smutná osamělá ptáčátka v ostnatém hnízdě, nemůžeme důvěřovat, máme strach a pocit, že bychom měli být někdo jiný, než jsme, abychom získali alespoň trochu lásky a přijetí. Na místě, kde bychom měli být nejvíce uvolnění, jsme napjatí a máme pocit, že si všechno musíme vybojovat sami. Máme hlad - ne fyzický, ale citový. Voláme po výživě, ale nikdo nás neslyší, nebo dokonce ještě přijde ťafka, abychom se uklidnili a neobtěžovali. Takové malé nešťastné ptáče posléze již přestane naříkat, protože je mu to k ničemu, ztvrdne, vyroste, ale někde v sobě má pořád tu touhu po lásce, kterou nedostalo, potřebu získat někde venku onen milující pohled, který by potvrdil jeho existenci a řekl: ano, je skvělé, že existuješ a jsi takový, jaký jsi. Ale to nepřichází, a tak uvnitř cítí pouze prázdnotu, již se pak třeba snaží zaplnit honbou za někým, kdo by mu tuto díru zaplnil, nebo honbou za zážitky, nutkavým potvrzováním své ceny nějakými činnostmi nebo třeba workholismem. Ale ve skutečnosti, pod těmito psychickými hrami, neví, kdo je a neváží si sám sebe.

Cesta domů
Když se kolem sebe rozhlédneme, kdo z nás dokáže „jen tak být“ naplněný a spokojený sám se sebou? Kdo z nás je plně vyživený, to znamená, že nikam nepádí, po ničem nutkavě netouží, užívá si život v přítomnosti, zná svou hodnotu a doopravdy přitakává své existenci?
Zde vidíme, jak zásadní vliv má na naší psychiku ono prvotní vyživení nebo nevyživení v našich domovech. S hrůzou si můžeme uvědomit, že velké množství psychických her, manipulací, nutkavých mechanismů či nezdravého „honění si ega“, se kterými se setkáváme u sebe i u druhých, mají původ právě v narušeném vývoji v těch nejcitlivějších obdobích, v prenatálním období a po narození, v našem domově a v chybějící zdravé Luně, té velké pečující a láskyplné energii. Bohužel na nás  dnes z vnější reality někdy působí hlasy, které péči, lásku a domácí pohodu, všechny tyto lunární „neviditelné“ kvality, považují za nepodstatné, ale preferují výkon, akci, sebeprosazení, peníze, práci atd.. Je však třeba si jasně uvědomit, že bez zdravého základu vytvořeného v domácím pelíšku, kde jen přijímáme a nic nemusíme, není posléze možné žít zdravý aktivní dospělý život.
Pokud jsme schopni si tyto věci přiznat, nelakujeme si nic na růžovo a začneme zkoumat vlastní citové díry, máme naději začít navazovat kontakt s onou velkou ženskou bohyní Lunou a začít se zpětně sami dosycovat. Vždyť přestože jsme Lunu třeba nezažili v úplně zdravé podobě v dětství přes své fyzické rodiče, ona obecná lunární pečující energie, Velká Bohyně Matka, zde je a pouze na nás čeká, až otevřeme vrátka své zraněné duše a vpustíme ji k sobě. Můžeme se s ní setkat v nějaké formě terapie, při otevírání našich bolestí a citlivé péči o ně, ale třeba i v podobě předobrazů této pečující a přijímající energie na lidech ve svém okolí, ve filmech, knihách, imaginacích s pečující postavou, práci s vnitřním dítětem, atd.
Tímto léčením pak najednou můžeme zjistit, že se naše vnitřní díra zaplňuje, začínáme něco cítit, něco potřebovat a dokonce své potřeby vyslovovat a realizovat. Náš vnitřní svět se probarvuje a zaplňuje, najednou víme, co chceme, co se nám líbí a nelíbí, v čem je nám dobře a v čem ne, a ejhle...., je tu naše identita! Nalezli jsme svůj domov, sami sebe. Držím nám všem na této „cestě  domů“ palce.    

                                                                       Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.,

                                                                       astropsycholožka a terapeutka