Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Harmonie duše mnohé nemoci nepřipouští

Máte pocit, že žijete v harmonii, milí čtenáři?
Pokud ano, jsou podle mnohých výzkumů vaše vyhlídky na udržení dobrého tělesného i duševního zdraví daleko příznivější než prognózy těch, kteří se v životě potýkají s různými negacemi a domnělými či skutečnými překážkami.
Článek o tom, jak do svého života vnést harmonizující vlivy a čeho se naopak vyvarovat, připravil doc. Bohuslav Hanuš.

Výsledky výzkumů
Dlouhodobými výzkumy, které byly realizovány v mnoha zemích světa, se již dávno  (v průběhu 70. a 80. let minulého století) dokázalo, že i pouhé zvuky, lépe řečeno hudba,  působí příznivě či naopak negativně i na „pouhé“  rostliny…
U živých tvorů bylo s těmito pokusy experimentováno již v poválečných letech minulého století. Výsledky byly v obou případech identické: bylo prokázáno, že lahodné melodie stimulují „pohodu“ a tím i kvalitní existenci jak u zvířat, tak i u rostlin. V tehdy tajných výzkumech obdobného typu (tenkrát ještě zřejmě především využitelných pro válečné účely), probíhajících v letech „studené války“, bylo americkými pokusy na dobrovolnících zjištěno totéž. Pouze s tím rozdílem, že testovaní jedinci druhu Homo sapiens reagovali na kontroverzní zvuky resp. hudbu mnohem akutněji, než-li tomu bylo u již zmíněných testovaných zvířat a později i rostlin.  Nicméně…proč se zmiňuji o tomto většině čtenářů známému fenoménu?
Hudba - stejně tak jako všechny druhy různých odvětví umění - působí na náš život buď harmonizujícím způsobem nebo naopak spolupůsobí při destabilizaci naší psyché. A jak jistě všichni víme, umění je „pouze“ malou součástí naší citové existence. Ostatně, z výše uvedených experimentů lze tak usuzovat i  to, že zvířata i rostliny disponují sice určitým „citem“ nicméně faktem je, že právě člověk, který bývá považován za „korunu božského stvoření “ disponuje největším fondem emocí.

Harmonie nedovolí onemocnět 
Harmonické pocity může navodit třeba pohled na půvabnou přírodní scenérii nebo klidné zákoutí...

Bohužel pro nás lidi (jak už to tak ve Vesmíru a ve všech přírodních zákonech  bývá) má všechno svůj protiklad. A tak i naše emoce jsou dvojího typu: dobré a zlé. Nesčíslněkrát je potvrzeno (a světě div se… dokonce i vědecky!), že lidé, kteří žijí v (relativní) duševní harmonii a nezanášejí se  svévolně balastem citového zla, se dožívají nejenom mnohem vyššího průměrného života, ale podrží si navíc svou zdravou fyzickou i duševní vitalitu až do vysokého věku. O dlouhověkosti některých sociálních skupin (např. mnichů a jeptišek žijících v klášterech) a o některých národech, které dosud lpí na co nejstriktnějším zachování etiky a ochraňují svou duši, resp. svou psychiku před všemi druhy zlých citů formou učení a cvičení vedoucího k neustálému duševnímu zrání (jako je tomu například u Japonců či některých kmenů tibetských obyvatel) toho již bylo publikováno více než dost.

V čem je tajemství?
V čem tedy tkví tajemství zachování si „čisté“ duše, potažmo psychiky? Jak získat takovou psyché, která by nebyla zašpiněná negativními emocemi, jakými jsou zvláště v dnešní společnosti například, nenávist, zloba, strach, závist, žárlivost, chorobná zarputilost, agrese, touha po pomstě a další negativní emoce, které si v sobě většina z nás po celý život ukládá? Ba co hůře, mnozí si tyto psycho-toxíny dokonce  pěstují a navíc rozvíjejí jejich destrukční působení ve své duši…
Již poměrně dávno je nám (a nejenom lékařům) známo, že naše psychika se ve větší či menší míře podílí na většině onemocnění, jimiž ve svém životě trpíme. Avšak stále ještě jaksi podvědomě hledáme všechny jiné možné nesmyslné důvody k tomu, abychom si vysvětlili  proč zrovna my jsme  „museli“ onemocnět.  Těch „babských“ povídaček týkajících se zdůvodnění našeho onemocnění, je spousta: od svádění viny na chladné počasí, studenou vodu, v níž jsme se omylem vykoupali, až po „průvan“ či nachlazení „od nohou“… Ano, lidé sami sobě většinou neradi přiznávají pravdu, ačkoli obelhávat sebe sama se nevyplácí.

Role a masky...
Problémem je, že většina z nás se snaží hrát „roli“, která nám byla rodičovskou výchovou a vlivem kolektivu „injektována“, aniž bychom pro tyto „hrané postoje“ sami v sobě nalezli opodstatnění. Již od útlého dětství jsme mnohokrát „hráli hru“ těch, kteří nás milovali, neboť jsme jim chtěli i tímto způsobem projevit svou lásku. Od svého narození jsme pudově  toužili po tom, být „řádnou“ součástí „smečky“ = naší rodiny, potažmo později i svých přátel. Nicméně – své skutečné, originální „já“ jsme kvůli těmto našim „asimilačním pokusům“ (většinou) jaksi potlačili natolik, že jsme se naučili akceptovat předkládaná „pravidla hry“ z našeho nejbližšího okolního světa  jako vlastní originální dominanty naší osobnosti. Kvůli tomu na nás svět pohlížel tak, jak jsme se „naučeně“ chovali, jak jsme uvažovali a jak jsme cítili. A to i přes to, že jsme byli ve svém originálním jádru v mnoha směrech odlišní. Jednoduše řečeno: ztratili jsme své „jájství" někde v hlubinách svého podvědomí a čím více jsme toužili být součástí co "největší smečky", o to více jsme se v průběhu našeho života (nevědomě) naučili nasazovat si více „charakterových“ masek, chovat se uměle a projevovat pseudoemoce. Chtěli jsme – tak říkajíc – hrát hru, která by uspokojila celé naše široké okolí. Čím více, tím lépe! A v celém tomto procesu jsme jaksi stále více a více pod všemi těmi vrstvami naučeného chování, myšlení a jednání ztráceli svou originální osobnost. Dones je poplatné pravidlo, že ten, kdo se nechová jako většina, je považován za „asociálního“ jedince. Tento výraz nabyl postupem času existence lidstva dokonce hanlivý přízvuk. „Asociál“ je v dnešním pojetí někdo „nepřizpůsobivý“, někdo, kdo žije na okraji společnosti, někdo, kdo je opovrženíhodný… Ačkoliv o každém člověku, který by si byl zachoval „svůj originální charakter“ a zůstal skutečně - tak říkajíc -  sám sebou, by bylo možno říci, že je asociální osobností…Pochopitelně, že každá organizace, ať se již jedná o rodinu či lidskou společnost, má svá zákonitá hlavně reálná pravidla. Bohužel ne všechna tato pravidla (která jsou nám mnohdy nenásilně a láskyplně(!) vnucována) jsou pravidly reálnými…
Když se v praxi podíváme na většinu norem a pravidel, postupně zanesených do naší duše, zjistíme, že jsou výslednicí dlouhé existence návyků a zvyků našich pre-generací a že většinou vyplývaly z určitých strachů a obav. Lze tedy říci, že i mnohá pravidla, která si osvojovaly už generace našich předků, jim byla „vnucena“ s pocitem, že pokud tato pravidla a zákonitosti budou respektovat a akceptovat, vyvarují se případného nebezpečí a různých životních konfliktů. Především díky obavám a strachu se tedy v historii lidstva formovalo oficiální zákonodárství a pravidla, která byla postupem času přijata za „sociálně nutná“.

Buďme upřímní sami k sobě
Největší podvod, který v životě činíme, je proto podvádění sama sebe. Ryzí jádro naší osobnosti nelze totiž deformovat, ale lze jej zamlžit barvami a odstíny, které jej činí pro naše okolí neviditelné a zároveň přijatelné.  Fakt, že některé etnické skupiny žijící na naší planetě netrpí téměř psychickými chorobami, není lékařskému vědeckému světu neznámý. My „moderní“ lidé  ve „vyspělé společnosti“ však většinou nazýváme takové etnické skupiny primitivními, zaostalými, naivními (a častujeme je často ještě horšími názvy). A přesto - když se opravdu hluboce a upřímně zamyslíme nad většinou z principů, jednání a chování se obyvatel těchto  „primitivních“ společností, pak nám často nezbývá, než jim závidět jejich bezprostřednost, upřímnost, smysl pro spravedlnost a jejich životní filozofii, které nevychází z otrockého materialismu, jako je tomu v takzvaných moderních společnostech, ale z pouhých základních životních potřeb a schopnosti vychutnat si skutečný život se vším, co k životu patří… Přiznávám - jejich reakce by mnohý Evropan často nazval hysterickými, psychotickými, bombastickými, přehnanými, impulzivními, naivními -  nicméně musíme konstatovat, že to jsou reakce ryzí, pravé a takříkajíc „z duše“ vycházející.
Někdo z čtenářů sice může namítnout, že se mnozí z těchto „primitivních“ lidí dožívají mnohem kratšího života, než my, úspěšně zmodernizovaní Evropané, nicméně – ani to není zcela pravdivé tvrzení!
Život, třeba i relativně kratší, ale naplněný štěstím a pocitem přirozené svobody, může být někdy šťastnější, než dlouhý život prožitý v obavách a starostech, který je spíše přežíváním. 

Návrat k sobě a životní univerzita
Když ze života vypustíme vše zbytečné a marné, získáme náhle čas - a ten můžeme využívat ke svému rozvoji a k tomu, abychom skutečně žili.
Umění navrátit se sám k sobě, ke své ryzí osobnostní podobě, kterou nám Vesmír  s sebou na tuto planetu seslal, je opravdové umění naší vysoké školy života…  
Studium takové „životní univerzity“ má mnohokrát více studijních oborů, než je tomu zpravidla i na nejnáročnějších světových univerzitách.
Některé stěžejní oblasti naší „životní univerzity“ zajisté jsou:

-    nalézt sám/sama sebe, své osobnostní jádro
-    upřímně a soucitně odpustit všem našim dosavadním „nepřátelům“
-    upřímně a soucitně odpustit i všem příbuzným a přátelům
     (velmi obtížná „studijní“ oblast…!)
-    upřímně odpustit sám/sama sobě
-    umění naučit se chovat  (pochopitelně dle platných zákonů
     právní společnosti) podle svých emocí a pocitů a také je bez obav projevovat
-    umění zbavit se zcela všech obav, strachu a nejistoty
-    umění uvědomění si, že náš fyzický konec na této planetě je pouze
     závěr jedné z našich existenčních kapitol a že se jedná pouze
     o jakousi závěrečnou zkoušku před přijetím na další studium
-    umění nalézt ve svém sestávajícím životě v sobě přemíru štěstí, která
     je u často hluboko zasunutá a nechat ji vyzařovat ze sebe i na své okolí
-    dopracovat se  k přesvědčení, že je nádherné, že jsme jiní než druzí,
     neboť tím si uvědomujeme svou unikátnost a obdivuhodnou originalitu
     i všech lidí kolem nás
-    umění zbavit se všech negativních emocí a své pozitivní emoce neskrývat,
     ale projevovat tak, jak je skutečně vnímáme a dělit se o ně s druhými
-    umění  pozitivního myšlení a též jednání v tomto duchu vůči svému okolí
-    naučit zbavit se co nejvíce marností života

Abychom se úspěšně vyhnuli mnohým somatickým chorobám, včetně těch nejzávažnějších  onemocnění, k tomu nám většinou postačí zbavit se zbytečných a převážně naočkovaných strachů, obav a životních marností. A také se učme žít tak, abychom nepoužívali slůvka „co kdyby“ a zbytečně neuvažovali nad tím, co by mohlo být, kdyby. Důležité je i umění poučit se z vlastních chyb... To vše nám pomůže zkvalitnit náš život a zároveň jde o dobrou prevenci před mnoha tělesnými neduhy.
Pohlížet na svět svýma vlastníma očima bez předsudků převzatých od druhých lidí  a hlavně  naučit se zaujmout v každé situaci postoj podle svého vlastního pocitu, to jsou další krůčky nejenom ke štěstí, ale k cestě k našemu duševnímu a tělesnému zdraví.

                                                Doc. MUDr. Bohuslav Hanuš
                                                           Multispektrální terapie