Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Láska a vztahy v 21. století

Květen je už tradičně považovaný za měsíc lásky a také za čas, kdy se více než jindy zaměřujeme na milostné i jiné mezilidské vztahy... 
Nad různými podobami lásky i nad rolí tohoto citu v životě člověka na počátku dynamického 
3. tisíciletí se v následujícím článku zamýšlí náš spolupracovník doc. MUDr. Bohuslav Hanuš... 

Motto: Kdo není opravdově milován, přežívá pouze v duševním kómatu.

                                                                                   (B. Hanuš)

Podoby lásky
Pojem láska provází člověka odedávna a zahrnuje mnoho pozitivních emocí, které známe a pociťujeme. V Bibli se dočítáme o nekonečné lásce Boží a v téže moudré knize je samotným Bohem láska kladena na první místo všech existujících emocí. Mnozí mudrci starověku zacházeli dokonce tak daleko, že se snažili různé druhy lásky definovat a následně určovat strukturu lásky jako takové! Víme, že existuje celá škála různých podob lásky, v nichž nehraje roli sexualita. Ovšem tělesná přitažlivost, tedy vnímání erotické přitažlivosti protějšku, dává lásce mezi dvěma partnery specifické kouzlo a lze ji považovat za onu „jahůdku na vrcholku zmrzlinového poháru“, která jej činí ještě přitažlivějším a představuje vrchol emočních slastí…
Pokud bychom se chtěli zabývat hodnotou různých druhů lásky, neuspěli bychom. Pokud zůstáváme v rovině našeho lidského chápání, za jednu z nejsilnějších emocí považujeme zřejmě lásku mateřskou, bohužel i v tomto případě se vyskytuje řada krutých výjimek. Z nedávné historie jsou známé případy, kdy matky v extrémně nouzových podmínkách  své vlastní dítě zabily a snědly… Pud sebezáchovy (tedy láska k sobě samé) byl u těchto žen  silnější než mateřská láska. Tento jev se vyskytl ještě před několika desítkami let, například v některých koncentračních táborech  během II. světové války u internovaných menšinových skupin (svou kulturou navyklých na velmi četné potomstvo).
Celá téměř nekonečná škála lásky by mohla být věřícími lidmi jednoduše nazvána láskou k Bohu, protože  ať již milujeme určité blízké osoby, zvířata, své koníčky, přírodu jako komplex, svou profesi, určité rostliny, umění, či hvězdami posázenou nebeskou oponu, to vše je pro věřícího člověka vyjádřením lásky ke Stvořiteli, který toto vše zorganizoval a následně zkonstruoval. Pravděpodobně z toho důvodu Bible uvádí jako primární emoci lásku k Bohu a (pozor!) hned po té lásku k bližním! V tomto článku se ovšem budeme zabývat převážně láskou a vztahy mezi partnery a jejich nejbližšími.


Prokletí informací
21. století je pro většinu z nás dobou neklidnou a uspěchanou, a proto hlubším lidským vztahům nepřející. Jsme permanentně přesycováni obrovským množstvím informací, které často působí na naši psychiku destruktivně. K tomuto „modernímu jevu“ se navíc u většiny  nás připojují další faktory, tříštící naše pozitivní emoce v nepatrné úlomky citů. Na prvním místě jsou jimi často ekonomické starosti, ale také obavy, týkající se existence nás samotných a našich nejbližších. Mnozí lidé pociťují současnou dobu jako spíše neharmonickou a destabilizovanou a mají obavy ze ztráty zaměstnání,  trápí úvahami o možnostech kvalitní lékařské péče či vzdělání. Nejistotou nás také často naplňují úvahy o tom, co bude, až zestárneme a přestaneme být pro společnost užiteční a jak to bude v budoucnu třeba s naším hmotným zabezpečením ve stáří, bojíme se nemocí a bolesti, které stáří s sebou přináší… Zkrátka, mnozí lidé mají strach. A strach je jedním z nejzákladnějších faktorů, který člověku poškozuje duši. Strach může zničit lásku k nejbližším lidem  (o ostatních bližních raději ani nemluvě) a nenápadně nás pozvolna zavádí až na hrozné scestí, podobné tomu, k němuž se dostaly ony zmíněné „matky-kanibalové“.
Na naši psychiku i na emoce působí neblaze i různé bizarní recepty na „úspěšnou“ partnerskou lásku, dodávané knihami a masmédii. Dozvídáme se například, že skutečné „partnerské štěstí“ nebo „optimální láska“ mezi dvěma lidmi existuje především tehdy, když si partneři co nejvíce rozumí po stránce sexuální. Není snadné být sebevědomým mužem, když na vás denně útočí informace o tom, že správný muž má mít tělesné proporce na citlivém místě alespoň x cm a provádět sex alespoň jednou denně, nejlépe s mladší milenkou…Rozvody, rozchody a další nové senzační milostné aféry „celebrit“ zaplňují stránky většiny barevných časopisů a jsou nám servírovány jako zcela normální a všeobecně přijatelné jevy, včetně informací o různých sexuálních úchylkách, považovaných v civilizovaných zemích za závažnou sexuologickou úchylku. A ženy na tom nejsou o nic lépe, panující norma jim ukládá, jak má „správná“ žena vypadat a působit, kolik má vážit a hlavně jakého má mít partnera či milence, aby byl její milostný život skutečně plnohodnotný.
Zkrátka, naše doba nám nejrůznějšími způsoby prezentuje, že není zapotřebí zabývat se nitrem člověka, pokusit se pochopit duši svého partnera a odhalit mu také své nitro, ale že máme na své okolí působit především vzhledem a odhalovat spíše tělo. A to může být důvodem, proč jsou mnohá manželství bohužel ztracená už na svém začátku. Pokud si vybíráme partnera hlavně na základě vnějších atributů, nelze se pak divit, že mnoho manželství a vztahů se rozpadá. Nabízí se otázka, jak můžeme mít upřímně rádi nebo dokonce hluboce milovat někoho, koho vlastně vůbec neznáme?…

Důležitá komunikace
Nezbytnou podmínkou  fungujícího, smysluplného a láskyplného vztahu je dobrá komunikace mezi partnery. A v této oblasti je vidět další důsledek „prokletí informačního věku“. Televize, internet, mobilní telefony a další technické výdobytky sice v určitém směru náš život obohatily nebo zjednodušily, ale zároveň za to platíme velkou daň – mnozí lidé si vybudovali takřka závislost na získávání informací, často bohužel banálních a zcela zbytečných, a tím poklesla jejich ochota zabývat se nitrem druhého člověka a sdílet s partnerem důležité informace. A přitom  právě schopnost získávat informace od partnera či blízkého člověka, sdílet je s ním, mluvit s ním a naslouchat mu, je nezbytným předpokladem k tomu, abychom druhého člověka poznali skutečně do hloubky. Francouzský sociolog  Dr. F.G. Partuis po mnohaletém studiu mezilidských vztahů v evropských zemích ve své výzkumné zprávě uvádí, že ve srovnání se koncem 19. a začátkem 20. století spolu blízcí lidé komunikují přibližně jen 1/24 času (!) který tehdy lidé v evropských společnostech věnovali svým nejbližším a lidem ve svém okolí.

Ze své praxe vím, že příčinou vzniku mnoha mimomanželských vztahů byla právě nefunkční komunikace mezi manželi. Žena např. nabude dojmu, že on (budoucí milenec) jí naslouchá a je ochotný s ní hovořit o problémech, které ona nechce či nemůže řešit v kruhu své rodiny nebo s partnerem. Podobné je to i u mužů, kteří se začnou svěřovat jiné ženě než své manželce či partnerce. Mnozí lidé prostě o problémech s partnerem nemluví, často se vymlouvají na to, že partnera či další své blízké nechtějí takovými záležitostmi zatěžovat.  To ovšem není šťastné řešení. Neprovdané děvče či mladý muž bez jakýchkoliv závazků se mnohem snáze může věnovat „duševně a emotivně“ vyhladovělému muži či ženě, neboť není nezatížen(a) problémy, které s sebou život a chod rodiny nezbytně přináší! Nicméně, převážná většina z těchto „úletů“ se po určité době a v určitém bodě procesu seznamování „zasekne“ a končí tím pádem – jak jinak – opět „v posteli“, sexem.  Sex se dnes totiž mnohým jeví jako „konečný bod“, a to (bohužel) nejenom za komunikací. Pokud jeden z partnerů po manželské hádce druhého partnera „zpacifikuje“ sexem, může to být sice účinné, ale jde o to si přiznat, jestli náhodou nebyla pravým důvodem neochota či neschopnost si vyříkat skutečné argumenty, zvážit argumenty svého protějšku a zároveň si sám umět přiznat, že třeba měl(a) partner(ka) v něčem pravdu, případně si připustit i vlastní pochybení. Podmínkou k takovému řešení  ovšem je, aby se partneři vzájemně skutečně do hloubky znali, aby věděli o problémech, které se mezi nimi objevují, o svých frustracích, touhách a plánech, a byli ochotni ve vzájemném poznávání dále pokračovat. Ve fungujícím vztahu se partneři poznávají tak, že spolu mluví, pátrají v nitru toho druhého, snaží se ho pochopit a poznat. Vhodná příležitost k takovému poznávání je třeba během společně strávených večerů, volných chvil atd.  Po takovém příjemném večeru můžeme být potěšení dvakrát – jednak tím, že jsme dali partnerovi nahlédnout do svého nitra a zároveň tím, že jsme opět víc poznali  jeho. Pokud takové sblížení vede k fyzické lásce, jde potom skutečně o milování a ne o pouhý sex, který má charakter spíše sportovního výkonu.

Láska a zdraví
Je třeba připomenout, že skutečná hluboká láska nemá svá pravidla (a v současné „poblázněné“ době to platí o to více), ale do života člověka vnáší velmi důležité emoce.

Mnoho světově proslulých výzkumných pracovníků v oblasti psychiatrie, psychologie a medicíny dochází k přesvědčení, že jednou z příčin dramatického nárůstu výskytu tzv. civilizačních chorob je právě deficit emocí spojených s čistým a nezištným dáváním a přijímáním lásky. Příčinou vzniku těchto nemocí je nejen zvyšující se stresová zátěž, ale zejména problematické a nevyřešené sociální vztahy, přesněji řečeno vztahy bez lásky. Nedostatek lásky se pak projevuje různými organickými potížemi. U žen, které ve svých vztazích strádají nedostatkem lásky nebo žijí v problematickém partnerském vztahu (aniž si to někdy uvědomují), se vyskytují především potíže gynekologického a urologického rázu, ale také potíže se žlučníkem, žaludkem, trávením, plynatostí. Souvislost s partnerskými, vztahovými i sociálně-komunikačními problémy existuje třeba i u častých  onemocnění horních cest dýchacích. U mužů se při nespokojeném životě ve vztahu   manifestují nejčastěji potíže s prostatou, někdy i s močovým ústrojím včetně ledvin. V případě nesouladu v dalších blízkých sociálních vazbách se pak vyskytují především zdravotní potíže s tlustým střevem, játry a plícemi. U obou pohlaví pak často platí, že bolesti zad (vznikající díky spasmům zádových svalů) či bolesti šíje nebo hlavy (opět vznikající přepětím šíjových svalů) svědčí o tom, že muž nebo žena žije v atmosféře napětí a obav a vztah či nejbližší okolí dotyčného mu/jí neposkytují patřičnou kvalitu sociální opory a porozumění.
Stává se také, že se partneři po svém zaměstnání (muži více než ženy) egocentricky zaměřují pouze na sebe. Bohužel je to většinou žena, která si i po pracovním dnu bere na sebe starosti s domácností a komunikuje  s dětmi. Mnozí muži po své práci volí raději relaxační či zájmové činnosti mimo rodinu a vysvětlují to tím, že se např. díky sportování po práci uvolní a zbaví se stresu. Rozhodně nenáležím mezi sportovní odpůrce, naopak, ale ptám se, v čem pak spočívá podstata toho, že jsme se rozhodli vstoupit do vztahu nebo dokonce založit rodinu? Pokud si chci několikrát týdně užívat sportu bez svého partnera nebo se účastnit planých diskusí s „kamarády u piva či kamarádkami u kávy či u vína“, možná jsem se neměl(a) vázat vstupem do intimnějšího partnerského vztahu. Osobně považuji za velmi obohacující debatovat s partnerem, sdílet sním poznatky, diskutovat o svých názorech a těšit se z atmosféry klidu a porozumění. 
Mnohá čtenářka namítne, že na večerní diskuse nemá čas, protože na ni po zaměstnání čeká domácnost, děti a nakonec sama „utahaná“ je ráda, že padne do lůžka a může osvobozujícím spánkem „dobíjet energii“ na příští vyčerpávající den. Ano, naše doba na nás klade opravdu vysoké nároky, ale platí, že toto by se ve skutečně láskyplném vztahu dít nemělo a žena by měla být ve večerních hodinách podobně vitální jako její partner. Podmínkou k tomu je samozřejmě účast muže – partnera na chodu a organizaci rodiny a domácnosti.


Společná činnost
V našich úvahách o partnerských vztazích jsme se právě dostali k dalšímu velmi důležitému bodu:
Společná činnost sbližuje. Toto staré pravidlo neplatí pouze pro společné trávení dovolených nebo pro společné sportovní aktivity nebo koníčky, ale také pro činnosti ve společné domácnosti. Muži, kteří mají rodinu, by se měli věnovat svým dětem, třeba zrovna v době, kdy žena zrovna vykonává některou domácí práci. Důležité je zejména to, aby otcové se svými dětmi mluvili, povídali si s nimi, naslouchali jim.  Z praxe je známo, že maminka si chvilky pro své děti nalezne vždycky, zatímco muži se o dobrou  komunikaci se svými potomky musí vědomě snažit. Všude tam, kde spolu lidé upřímně a otevřeně nekomunikují, vzniká nejistota. Nejistota v nás vzbouzí obavy, obavy pak lze charakterizovat jako strach, a strach? Ten působí i na planoucí, upřímnou a hluboko zakořeněnou lásku jako voda na plamen: To planoucí v nás vždycky uhasí.

                                                                                   Doc. MUDr. Bohuslav Hanuš

(kontakt: boh.hanus@email.cz)

Multispektrální terapie