Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Netradiční terapie - léčba fóbií

I když je pořed námi léto - oblíbené období roku - a nálada většiny z nás  vystoupila ve srovnání se zimními měsíci o mnoho stupňů pomyslného žebříčku výše, neplatí to bohužel u všech - někteří lidé se bez ohledu na roční období neúspěšně potýkají s různými chorobami, neurózami, fobiemi, depresemi a dalšími psychickými problémy atd. U mnoha takových případů však platí, že není dobré "to vzdávat" a že naděje na zlepšení stavu existuje - pomoci může zkušený odborník - terapeut, psycholog atd.
V následujím článku o netradičních terapiích líčí spolupracovnice Meduňky,  zkušená  rodinná terapeutka PhDr. Marie Říhová, možnost odborné pomoci
v případech, které by na první pohled mohly vypadat takřka jako bezvýchodné...   

Léčba fobií
Mezi nejzávažnější oblasti neuróz patří fobie. Fobie je rozumem nevysvětlitelný strach z nejrůznějších zvířat, předmětů nebo situací, ze tmy, velkých nebo stísněných prostor. Protože strach leží hluboko v podvědomí, mimo oblast rozumu, nemůže nemocný tento problém rozumem ani vůlí ovládat. Naprosto nesmyslné jsou rady typu: "Naučte se s tím žít."

Fobie ze špíny
Nejvíce sužují  nemocného fobie ze špíny. Té se totiž nelze vyhnout. Ostatní spouštěcí mechanismy, jako hmyz, malé prostory, tma - to vše se dá sice s obtížemi, ale přece jen nějak v životě obejít. Špína je ale všudypřítomná. Okolí často nechápe, co se stalo. Rodiče nemocného obvykle vypovídají: "Až do svých 16 let to byla docela normální holka. Přišla ze školy, hodila tašku na zem a jedla, aniž si umyla ruce. Dnes, ve  20 letech,  se strašně změnila. Celé hodiny se myje, polévá se Savem. Ruce má rozedřené od mycích prostředků do krve. Stále donekonečna uklízí, znovu se myje. Nechce chodit ven."
Pro lepší pochopení komplikovanosti fobií jsem vybrala dva typické příklady.

Případ Jany
Jana je mladá, atraktivní žena. Její jednání je velmi příjemné, je milá a skromná. Když jsme se poznaly, nebyla schopná žít. To, co se s ní v jejích 28 letech dělo, nebylo totiž možno nazvat životem. Bylo to peklo, ke kterému by ji žádný soud na světě neodsoudil. Její problémy se začaly projevovat postupně, nastupovaly jaksi plíživě a zprvu jim ani Jana, ani její matka nevěnovaly pozornost. Zhruba v 15 letech si Jana začala přepečlivě uklízet svůj pokoj. Věnovala hodiny luxování, mytí oken a především svého psacího stolu. Myla i umělohmotné obaly na knihy a sešity. Její problémy se stupňovaly. Stále více a více času trávila v koupelně, ponořená do vany plné horké vody . Maminka se domnívala, že jde o projevy puberty a že po skončení dospívání skončí i tyto potíže.
Jana dokončila střední školu a nastoupila místo administrativní pracovnice. Začala zůstávat v práci přes čas a spisy, které měla na starosti pečlivě ostříhávala a gumovala. Samozřejmě, že stála více u umyvadla než u pracovního stolu a myla si ruce. Kolegové v práci začali na její vrub žertovat, a tak nakonec i ona pochopila, že jde  o nemoc, a navštívila psychiatra. Začala brát nejrůznější léky, které v podstatě neměly bud' vůbec žádný, nebo pouze velmi krátkodobý efekt. Byla několikrát hospitalizována na psychiatrickém oddělení, kde se podrobila i skupinové terapii. Potíže se však neúprosně prohlubovaly. V době, kdy mě navštívila, vypadal její denní režim takto: Brzy ráno, v 5.30 h.,  vstávala a začala mýt koupelnu, Všechny věci jako kartáčky na zuby, rtěnky apod. otírala, pak myla umyvadlo, vodovodní kohoutky, pračku, vanu a podlahu. S touto prací byla někdy hotová o půlnoci, někdy až ve 4 hodiny ráno.
Jedla pouze rohlíky a zapíjela je minerálkou z nově otevřené lahve. Její manžel nakupoval a stravoval se mimo domov, protože doma nesměl nic znečistit. Nesměl také domů dříve, než byla vana napuštěná horkou vodou, ve které se po příchodu ze zaměstnání musel vykoupat. Jana neopouštěla domov, jednak proto, že by nestihla umýt koupelnu,  jednak proto, že venku foukal vítr, který zdvihal prach, a to nesnesla. Pokud Janu přemohla únava dříve, než byla s úklidem koupelny hotová, pak usnula na pár hodin stočená v křesle a druhý den začalo otroctví nanovo.
V tomto případě bylo nutné zahájit terapii okamžitě. Jednak dlouhodobě jednostranná strava udělala své a tělo Jany velmi strádalo nedostatkem vitaminu i minerálů. Kůži měla suchou, loupala se v malých šupinkách, vlasy, pleť i vyhublost připomínaly mentální anorektičku. Přistoupili jsme k regresní terapii a hledali kořen problémů. V současné existenci se objevila pouze jedna příčina. Při porodu cítila Jana pach krve, který jí byl odporný. Porod sám o sobě byl dlouhý a těžký. Jana  se rodila  nožičkama dopředu, lékaři se necitlivě vyjadřovali o tom, že ta dřina snad ani nestojí za to. Matka, která se zřejmě před porodem nevyprázdnila dostatečně, neudržela stolici a ošetřující sestra křičela, že je špinavé čuně. Jana zmateně popisovala souběžně pocity matky i své vnímání zápachu. V této fázi jsem sugescemi začala měnit vzpomínku na porod,  zakódovanou v podvědomí:  „Všichni se velmi těší, že přijdeš na svět. Krev i stolice jsou lidské věci, které běžně narození miminka provázejí a jsou bezvýznamné. Lékaři i sestry jsou unavení a bojí se o tebe. Proto žertují tímto způsobem. Všichni se však na miminko těší. Je tu i maminka, která je nyní bez bolestí, odpočívá a chce si tě prohlédnout, chce tě pohladit. Viď, že se také na lidi na tomto světě těšíš?" Odpověď Jany: "Netěším se, bojím se jich a bojím se tohoto světa. Nechci sem, chci se vrátit." Následovala čtrnáctidenní přestávka.
 
Nesplněný karmický úkol

Další sezení nám odhalilo potíže v prenatálním období. Pocit strachu, který nebyl způsoben zážitky matky ani jejím odmítavým postojem. Jednoznačně byla Jana chtěné dítě. Prenatální období mělo být pohodovým obdobím klidného vývoje očekávaného dítěte. Přesto všechny ostatní pocity Jany překrýval strach. Bála se chvíle, kdy bude muset vstoupit jako nová entita do našeho světa. Nic jiného se zde zjistit nedalo, a tak jsme pokračovaly výletem do minulého vtělení. Odvíjel se před námi život chlapce a později muže pocházejícího z židovského národa. Jeho rodina žila v době druhé světové války v Itálii a skončila ve vyhlazovacím táboře. Špína, bolest, strach. S tím odchází duše po smrti do meziživotí. Zde se dozvídá o tom, že úkol z minulé inkarnace nebyl splněn. Moudré duše jí vnímavě a citlivě vedou k pochopení chyby. Utrpení této inkarnace vyplývalo z dluhů předchozí inkarnace, kdy určujícím životním krédem byla nadřazenost a nekonečná pýcha. Proto katarze v podobě příslušnosti k pronásledovanému národu. Úděl měla tomuto muži ulehčit vysoká zasvěcenost do moudrosti židovského národa, která měla přinášet ovoce dobra ve vyhlazovacím táboře --  stal se lékařem. Zde ale došlo k selhání. Mladý muž neunesl tíhu utrpení, hledal výhody i na tomto prokletém místě. Nikoho sice nezradil, nikomu však také jako lékař nepomohl. Lidé před ním umírali a on, který mohl bolest alespoň tišit, protože ovládal dobrodiní sugescí a změněného stavu vědomí, nedělal prostě ze strachu nic. Vysílený umírá pod hromadou mrtvol. Poslední touha, kterou má, je touha po čisté vodě. Posledním  vjemem  je nesnesitelný zápach. Zde je jasně patrné propojení s výše popsanými pocity při porodu. Karmický úkol pro tuto inkarnaci? Překonat strach o vlastní osobu, otvírat se lidem a pomáhat jim i za cenu sebezapření.
Nic z toho se dosud nedělo. Jana se probudila z hypnotického spánku a zamyšleně se se mnou po krátkém pohovoru rozloučila. Slíbila, že se doma zamyslí nad tím, co je pro ni v životě důležité a co ne. Žebříček hodnot, který předložila při naší další schůzce, mě přesvědčil o tom, že jdeme správným směrem. Jana se rozhodla studovat psychologii se zaměřením na speciální problematiku dětí od narození hluchých. Vypovídala také o tom, že i v bdělém stavu ji napadaly souvislosti. Její problémy se podstatným způsobem zmírnily. Koupelnu měla nyní uklizenou za dvě hodiny, a tak stíhala uklidit i ostatní části domu. Konečně měla čas i na to, aby si uvařila polévku z pytlíku a jednoduchý oběd. V uplynulých čtrnácti dnech také přijímala vitaminy a minerály a cítila se daleko méně unavená. Strach ze špíny zvolna ustupoval a po změně navyklých modelů chování byl vyřešen. Na povrch ale vystoupil strach z větru, který se před započetím léčby zdál být doprovodným jevem strachu ze špíny. Vítr se však nyní jakoby osamostatnil. Nevadilo už, že zdvíhá prach, vadilo prostě, že fouká.

Další regrese a další příběh
Malé dítě v osadě na břehu moře. Zvedá se veliký vítr, stromy padají. Jeden kmen spadl na chatrč a uvěznil tam babičku s malou holčičkou. Jana se plně s holčičkou identifikuje: „Jsme tu samy." Babička po dvou dnech umírá. Dítě  má horečku a umírá po krátkém čase také. Netrpěla, nebála se. Je jí pouze líto naříkající babičky. Viní vítr: „Kdyby nebyl, nic by se nestalo." Následuje závěrečná sugesce:  „Toto vše je dávno odžité. Nyní žiješ v momentu teď, v jiném těle, v jiném čase, s jinými úkoly. Jdeš životem stále dopředu. Dávno prožitá vtělení ti přinášejí poučení, ale jsi svobodná. Utváříš svou současnou karmu svobodně.“
Tento příběh jako jeden z mnoha ukazuje celý soubor příčin velmi komplikované fobie. Ukazuje také na to, že učivo v klasických psychiatrických učebnicích není zdaleka kompletní. Bylo by na čase začít konečně brát v úvahu tyto zkušenosti mnoha psychoterapeutů z různých zemí světa a jejich terapeutické výsledky.  Méně přemýšlet nad tím, zda je možné, aby se člověk vracel opakovaně na tuto planetu, nebo zda jeho vzpomínky na minulé inkarnace jsou ve skutečnosti zápisy prožitků pradědečka a podobné úvahy. Pacientům regresní terapie, pokud je odborně provedená, jednoznačně pomáhá.
 
Případ Ivanky - terapie u dítěte
Druhý příběh varuje před neodborně provedeným návratem do minulosti u dítěte.
Sedmiletá Ivanka křičela každou noc ze spaní hrůzou, protože živě prociťovala, jak ji namáčejí do vařící vody. Pálení, které vnímala, jako by se to dělo ve skutečnosti, bylo na hranici snesitelnosti. Matka mi vyprávěla, že před měsícem navštívili psychoterapeutku. Původní problém, který přišli řešit, byly  špatné usínání, neklidný spánek a nepřiměřené reakce na běžné situace. Ivanka ve škole vykřikovala, po napomenutí utekla ze třídy a zavřela se na záchodě. Tyto reakce se neobjevovaly pouze ve škole. I doma při nepříznivých situacích zůstala například strnule stát „jako zkamenělá". Řešení jejího  problému spočívalo ve správné diagnóze: „Silné emoční reakce, doprovázené vegetativními příznaky“ Jednoduše řečeno: Ivanka je dítě silně citově reagující, přecitlivělé. Prodělala nebezpečné horečnaté onemocnění, které ji oslabilo, a v rekonvalescenci se začaly projevovat tyto příznaky.  Při citlivém vedení by odezněly souběžně s posílením organismu. Jediná terapie, která byla ze strany psychoterapeuta na místě, bylo posilování schopnosti ovládat emoce. Zde považuji za nutné udělit rodičům dětí několik rad.

Rady pro rodiče
Rada první: Vždy si důkladně ověřte, ke komu vlastně dítě vedete. Vyptejte se především těch, kdo léčbu u konkrétního terapeuta prodělali a s jakým úspěchem.
Rada druhá: Nikdy nenechávejte své dítě s terapeutem samotné. Máte povinnost (nejen právo) být terapii přítomní. Pokud se terapeut tváří záhadně a osvíceně a žádá vás, abyste počkali venku nebo jen ve vedlejší místnosti, a zdůvodňuje to tím, že ho rušíte, vezměte dítě a jděte pryč. A to i z psychologické poradny, kde se má vaše dítě podrobit třeba jen testu školní zralosti. Prostě výsledek je vždy zkreslen, pokud je dítě přivedeno do stresové situace. A to, že je necháte v neznámém prostředí s neznámým člověkem, vždy stresová situace je.
Rada třetí. Nedovolte regresní terapii u dítěte mladšího než patnáct  let. Je velmi důležité, aby dítě pochopilo a dovedlo rozumově zpracovat všechny zážitky, které se mu v hypnóze vybaví. Jinak mohou vzniknout na psychice dítěte nedozírné a těžko napravitelné škody. Jediná možná metoda je změna špatného prožitku v dobrý, což se běžně provádí kladnými sugescemi.
I já jsem přistoupila k této technice. Ivanka se uvolnila, usnula lehkým hypnotickým spánkem. Horká voda se změnila ve vlažnou a koupání se stalo velmi příjemným. Koupala ji vlídná sestřička a po koupání ji čekala měkká maminčina náruč. „Miminko se koupe rádo, vodička je příjemná,“" hlásila  po terapii Ivanka,  posunutá do poporodního období. Trauma zakódované v podvědomí zmizelo a s ním i problém a vznikla nová, příjemná  vzpomínka.
 
                                                                                  PhDr. Marie Říhová