Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Síla vnitřního rozhodnutí

S MUDr. Zinou Kauckou z Homeopatické kliniky v Praze 6 jsme se v Meduňce i na těchto webových stránkách postupně zabývaly už mnoha rozmanitými náměty.
Téma, jemuž se věnujeme v následujícím článku, je důležité i inspirující, ale zároveň nesnadno uchopitelné: Co znamená pro život člověka pevné vnitřní rozhodnutí, učiněné ve složité životní situaci? V čem je jeho síla a jak se k němu můžeme dopracovat?

Jako příklad uvádíme příběh mladého Jarka, který se právě na základě pevného rozhodnutí dokázal vymanit z několikaleté drogové závislosti a začal žít nový naplněný život.  


Příběh Jarka

Přede mnou sedí sympatický mladík, který má za sebou řadu složitých a bolestných zkušeností, mluví o nich otevřeně a upřímně. Naštěstí je to pro něj už minulost…   


Jak to začalo…
Jarku, kudy vedla vaše cesta z „normálního“ života až k drogám?
Příčinu vidím jednak ve výchově, ale hlavně v tom, že jsem ve věku zhruba 10-12 let prožíval něco jiného, než jsem potřeboval prožívat. Ve škole jsem se nudil, chodil jsem  s kamarády na diskotéky, začal jsem kouřit, pak už bylo snadné setkat se s drogou. Přitahovala mě i oblast sexuality, což je ovšem u mladého kluka pochopitelné.
Za vším bylo nevědomé přání „já nechci být v takové společnosti, nelíbí se mi tady“, tato tendence mě dovedla až k užívání tvrdých drog. Míval jsem pocit, jakoby mě někdo neviditelný v takových negativních emocích podporoval.
Když teď pozoruju některé mladé lidi, zdá se mi, že podléhají něčemu hodně podobnému.    


Říkáte, že jste potřeboval prožívat něco, čeho se vám tehdy nedostávalo. Co vám chybělo?
Jsem z normální rodiny, mám dvě starší sestry. Svých rodičů si vážím, maminka se mě snažila vést k pozitivním hodnotám, otec byl  pyšný na to, že má konečně syna a očekával, že se budu chovat určitým způsobem a já jsem se asi choval trochu jinak, což on dost těžce nesl ... V rodině panovalo jisté napětí, prostě toho tehdy na mě bylo moc. Zároveň cítím vůči své rodině velkou vděčnost za to, že mě podporovala i v mém pozdějším drogovém období, vždycky jsem měl u nich otevřené dveře. To jim asi nikdy dostatečně nesplatím.  
Myslím, že mi později chybělo i cosi jako vztah k Bohu nebo prostě něčemu vyššímu,
a také určité „múzické prvky“ – neměl jsem třeba vztah k hudbě a přitom  zrovna hudba se svou schopností působit na duši by byla mohla u mě sehrát dost výraznou ochrannou roli.
Ne všechno lze ale odůvodnit výchovou --měl jsem určité sklony a situace v rodině je pouze umocnila.


Jak se vyvíjel váš život dál?

Po ukončení základní školy jsem se začal učit elektrikářem, ale ve škole vůbec nemohl vydržet. Začal jsem kouřit marihuanu, plánoval jsem útěk z domova, silně mě přitahovala Praha, utekl jsem tam a žil asi měsíc a půl na ulici, než mě chytila policie a předala mě rodičům. Život na ulici mi na dost dlouho poranil duši, za tu krátkou dobu jsem poznal všechny jeho odvrácené stránky. Po čase jsem utekl do Prahy znovu a v tomto období jsem si taky dal svou první nitrožilní dávku drogy – až do té doby jsem jenom šňupal, což je relativně šetrnější způsob užití drogy. Nastalo dlouhé období, kdy jsem si píchal pervitin, peníze jsem si opatřoval různými způsoby.Vedl jsem dlouhou dobu život na hraně, chvíli jsem byl doma, pak jsem zase utekl, nějakou dobu jsem taky pervitin vyráběl. Tehdy se mi zdálo, že můžu   pomocí drog něco změnit k lepšímu, zní to absurdně, ale droga dodá člověku zdánlivou sílu a fakt, že tuto sílu nijak konstruktivně nevyužíváte, si v té fázi neuvědomujete.


Jak dlouho vaše drogové období trvalo?
Začal jsem ve 13 letech pitím alkoholu, kouřením marihuany a cigaret, někdy také LSD, od 16 let jsem užíval pervitin a skončil jsem ve 24 letech.                 
Dlouho jsem se taky potýkal se sebevražednými sklony, žil jsem v naprosté beznaději. Ten pocit si pamatuju přesně, nedokázal jsem pochopit obsah slova naděje -- prostě jsem tomu slovu vůbec nerozuměl. Dnes chápu, že tehdejší pocit beznaděje pramenil z absence životního úkolu a hlavně smyslu.


Odrazit se od dna…

Jak to bylo s vaším vnitřním rozhodnutím s drogami skončit?
Dlouhodobý život na hraně mě přivedl do stavu, kdy už jsem na tom byl po všech stránkách hodně bídně. Pětkrát mě vyhodili z pracovního úřadu, měl jsem dluhy na pojistném a další nezaplacené pokuty, stíhala mě kriminální policie a za nedovolené držení a výrobu omamných látek jsem dostal podmíněný trest.  
Navíc jsem měl žloutenku a trpěl jsem i psychickými problémy. Uvědomil jsem si, že buď skončím sebevraždou nebo se pokusím o změnu. Vnější okolnosti mě dotlačily k tomu, že Něco ve mně se rozhodlo.  


Co vás k tomu rozhodnutí přivedlo?

Hlavně láska – zamiloval jsem se do jedné skvělé dívky, malířky, která měla přirozený duchovní základ a část mých problémů jakoby vzala na sebe. Učila mě znovu žít a milovat. Kvůli ní jsem šel do léčebny, ze které mě sice po dvou týdnech vyhodili kvůli kouření marihuany, ale setkal jsem se tam s dr. Nešporem. Ten mi napomohl už předtím svou knihou básní. Po neúspěšné hospitalizaci se mé vnitřní rozhodnutí začalo rodit. S marihuanou jsem definitivně přestal doslova ze dne na den, vypořádat se s psychickými problémy mi pomohly různé duchovní nauky. Silným zážitkem pro mě bylo uvědomění, že po celou tu dobu a navzdory všemu byla moje duše stále se mnou a celou dobu mi dávala možnost prožívat se.

Co se dělo po návratu do normálního života?
Vrátil jsem se k rodičům a urovnal jsem vztahy s nimi, byli vstřícní a za to jsem jim vděčný. Vrátil jsem se i do školy, dodělal jsem si výuční list a později maturitu. Objevoval jsem přírodu, rád jsem třeba pozoroval stromy a sbíral byliny. Našel jsem si práci v oblasti sociálních služeb, při této práci jsem měl ještě čas na to, abych si uvědomoval sám sebe a četl knihy o duchovních naukách. To mi  pomáhá začlenit tu uzavřenou drogovou zkušenost do určitého rámce.    


Čím žijete v současné době?

Žiju nový život, mám ženu a malého syna, uvažuju o tom, jak ho co nejlépe vychovávat.  Moje žena pro mě představuje jistotu, máme spolu hodně společného, ví o všem, co jsem prožil.
Důležité je pro mě vyléčit se na fyzické úrovni – měl jsem žloutenku, a  to je dlouhodobá záležitost. A pak chci celou tu zkušenost na všech úrovních uzavřít a pokud možno ji pozitivně zúročit pro sebe a případně i pro ostatní.  
Co se týče práce, zajímám se o sféru ekologie a chci se aktivně angažovat v oblasti  ekologického zemědělství, už  mám konkrétní záměr a plán.


O Jarkovi a jeho příběhu vypráví MUDr. Zina Kaucká:

Pohled lékařky
Paní doktorko, jakým dojmem působil Jarek, když za vámi přišel poprvé?
Jarek přišel kvůli svému malému synovi, chtěl získat informace o povinném očkování. Zjišťovala jsem rodinnou anamnézu a on mi řekl, čím prošel a že má zdravotní problémy jako následky prodělané hepatitidy C. Zaujala mě upřímnost, s níž mi popisoval své zážitky a rozhodla jsem se, že se mu  pokusím pomoci prostředky komplementární medicíny. Z pohledu klasické medicíny byl jeho stav léčitelný dost obtížně, protože měl špatný krevní obraz.  


Co podle vás pomohlo Jarkovi definitivně se zbavit závislosti a vrátit se plnohodnotně do života?
Právě to vnitřní rozhodnutí, k němuž byl okolnostmi donucen. Byl na tom tak špatně, že v podstatě volil mezi životem a smrtí. Když chtěl žít, měl před sebou jen jednu cestu. Obdivuju ho za to, jak to zvládl, že se dokázal vrátit do školy, vyučit se a dokonce si udělat maturitu. Je to vnitřně silný člověk, říká o sobě, že má silnou ochranu, já bych spíš řekla, že to všechno je projevem jeho vnitřní síly. Kdyby neměl v sobě sílu to zásadní rozhodnutí udělat, přijmout a řídit se jím, nemohl by to dokázat.
Má ještě před sebou kus cesty, je třeba léčit následky prodělané hepatitidy C, což je virové chronické obtížně léčitelné onemocnění, které často vede ke vzniku cirhózy jater, dalším důsledkem může být rakovina. Jarek si nebezpečí uvědomuje, nastudoval si obdivuhodné množství informací, ví toho hodně o bylinkách …

Toto vnitřní rozhodnutí, o kterém mluvíme, je zásadním momentem nejen v případech drogové závislosti, ale i u léčby nemocí, zejména vážnějších …
Ano, považuji to za klíčovou podmínku. Za svoje nemoci spíše nemůžeme, ale za to, jak se z nich dostaneme, jak je zpracujeme, co nás naučí, to už opravdu je jen na nás.
Člověk se rozhodne, že se něco musí změnit,  že už předchozí stav nechce a nepotřebuje, že  ho už nedopustí. Někdy se zdá, že se nerozhoduje člověk sám, ale  rozhodne se Něco v něm. A toto rozhodnutí je pevné a trvalé a odpovídá mu i další jednání. K takovému vnitřnímu rozhodnutí je ovšem třeba mít určitou vnitřní sílu, mít zvědavost, co je za rohem, k čemu toto vše prožívám, co mi to dá, jak to bude dál.  Těžko to dokáže člověk vnitřně úplně vyhaslý.


Rozhodnout se a vytrvat!

Vnitřní rozhodnutí je nutnou podmínkou úspěchu i v případech, kdy se třeba rozhodneme hubnout nebo přestat kouřit …  

Určitě. Vybavuje se mi případ pacientky, která měla značnou nadváhu, ale pro nápravu nic nepodnikala. Pak ale začala uvažovat o změně a zvolila působivou metodu – šla do obchodu s masem a nechala si ukázat, jak vypadá 30 kg sádla. Ten šokující pohled ji přivedl k pevnému vnitřnímu rozhodnutí, že začne hubnout. Nastudovala veškeré potřebné informace, sama si vytvořila denní jídelníček a od té doby ho drží. Pevné vnitřní rozhodnutí jí pomáhá vytrvat.

Čím se toto specifické vnitřní rozhodnutí liší od „normálního“  rozhodnutí, že na sobě něco změním?
Skutečné vnitřní rozhodnutí je nezvratné a trvalé. Dochází k němu v hlavně hraničních případech, kdy si člověk jasně uvědomí, že už nemá jinou volbu. Toto vnitřní rozhodnutí má medicínské vysvětlení, podložení. Imunitní systém je součástí tzv. Regulačního triumviátu, coč je neuroendokrinoimunní systém. Všechny tři složky jsou anatomicky propojené a když nervový systém vyšle signál ( a to se pravděpodobně stane při tom vnitřním rozhodnutí) že začíná jednat, fungovat jinak, má to dopad i na imunní a endokrynní systém. Tyto pak pravděpodobně umí pak obráceně systémem zpětných vazeb zase podržet, utužit to vnitřní rozhodnutí

Máte sama osobní zkušenost s takovým vnitřním rozhodnutím?
Ano. Šlo o můj zdravotní stav. Nerozhodla jsem se vědomě – rozhodlo se Něco ve mně. A vůbec to nebylo jednoduché, musela jsem si projít dost dlouhou cestu. Takové rozhodnutí je z hloubky lidské bytosti, je to „odjinud“. Domnívám se, že vědomé rozhodnutí často tuto skutečnou sílu postrádá, protože vědomí je křehčí nevědomé složky lidské bytosti.

A co je to „Něco“, co se rozhodlo  – dokážete to pojmenovat?
Nejsem si jistá, jestli to dokážu pojmenovat přesně, napadlo mě, že je to pud sebezáchovy.


Různé cesty k cíli  

Co byste poradila těm, kteří by k hlubokému pozitivnímu vnitřnímu rozhodnutí chtěli dospět a neví, jak na to?
Spatřuji určité paralely s duchovní cestou – způsobů, jak se ke stavu hlubokého vnitřního rozhodnutí dopracovat, je více a neexistuje univerzální recept. Důležité je začít sám něco dělat a nespoléhat se na to, že někdo za mne něco zařídí, rozhodne, vymyslí. Jde o to neztrácet naději a hledat.
Pokud je člověk zdravý a neřeší žádný zásadní problém, nemá potřebu něco hledat a tímto tématem se příliš nezabývá, když se ale potýká například s chronickou nemocí, trvale neuspokojivými vztahy nebo nějakým typem závislosti, kterého by se rád zbavil, měl by se vydat na cestu hledání. Pomoci mohou různé psychologické metody a techniky, například hypnózou, hlubinnou relaxací, je možné uvolnit nevědomí. Je prostě třeba hledat techniku,  umožňující najít své vnitřní JÁ a setkat se s ním.Technik je v nabídce mnoho a ne každá bude každému vyhovovat. Někdy jsme ve stavu „naštvání“, může to být dlouhodobý stav a pak stačí jen poslední kapka, třeba jen malá událost a v člověku se najednou něco pohne.

 
Kolik pacientů za vámi přichází s pevným vnitřním rozhodnutím uzdravit se nebo zlepšit svůj zdravotní stav?   
Bohužel málo, asi za to může i to, že žijeme v době cíleného pěstování strachu. Jako bychom si pořád plně neuvědomovali, že každý dospělý člověk je odpovědný za svůj život a nikdo další za něj odpovědnost nemá. Rádi zůstáváme v pozici oběti, je to pohodlnější, ale nedospělé. Druzí nám mohou pomoci, provázet nás po cestě léčení nebo hledání, ale odpovědnost je nakonec vždycky jen a jen na nás.   
                                

                                                                             Zuzana Paulusová