Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
O lásce aneb Jak neonemocnět ze vztahů - dokončení

S panem docentem MUDr. Bohuslavem Hanušem už potřetí hovoříme o lásce a vztazích...

Pane docente, zajímalo by mě, jestli podobné problémy se vztahem k sobě samým se týkají jen příslušníků naší „civilizované“ společnosti nebo jestli si stejné otázky kladou třeba  domorodci někde v buši nebo obyvatelé Jakutska, které jste už několikrát navštívil…

(Foto z jakutské tajgy. Místní lidé bydlí v jednoduchých obydlích, ale na spokojenosti jim to rozhodně neubírá...)                                               
Jsem osobně přesvě
dčen o tom, že čím „jednodušší“ společnost, tím více je zachována individualita jedince, a tím i zdravé, přirozené lásky, kterou v sobě: pro sebe i ostatní ve svém okolí tito lidé cítí. Je to celkem  logické, vždyť v „jednodušších“  společenstvích neexistuje  ten zcela nesmyslný „globalizační trend“ osobností. Každý se v takové „nemoderní“ společnosti  tradičně živí tím, co se od svých předků naučil a zná. Nadstandartní materiální požadavky v takové společnosti prakticky nehrají roli, snad vyjma určitého profesního nářadí, kterým může být dobrá sekyra, lovecká zbraň či rybářská síť… A tak většinu svého času života zasvěcují tomu, co považují za to nejcennější, co mají: své rodině, příbuzným, přátelům a zbytku komunity, ve které žijí. 
Je to v principu klasický zákon přírody, který nám říká, že žít můžeme nejšťastněji, pokud se zbavíme co nejvíce zbytečné materiální závislosti a žijeme  v co největšíharmonii s druhými jedinci našeho druhu. Čím tvrdší klimatické podmínky, tím homogennější společenské vazby. A přesto -- snad nikde v „moderní společnosti“ jsem neviděl tolik druhů pestré, přírodní potravy ve spižírnách, jako ku příkladu u sibiřských obyvatel. A také nikde jsem nezažil větší upřímnou pohostinnost jako u seveřanů – ať již v Rusku, Jakutsku či u původních obyvatel Aljašky. Základními životními potřebami těchto lidí jsou totiž : strava, střecha nad hlavou, ochrana před klimatickými podmínkami, jednoduché pracovní nástroje a ne na posledním místě především ochota učinit pro druhého cokoliv, co je v mé moci, pokud ten druhý pomoc potřebuje. Je totiž dobře možné, že příště budu v jeho situaci já sám. A protože se mám rád a chci přežít, mám rád i všechny druhé v mém okolí neboť s nimi tvořím komplexní organizaci a základem organizace je rodina, příbuzenstvo, přátelé a pak také všichni ti ostatní. Zbytek materiálních statků jsou – dokonce i na Aljašce (to platí i pro původní obyvatele - nikoliv pro přistěhovalce z USA či Kanady) již jen většinou sekundární záležitostí. Láska v těchto podmínkách žijících lidí se promítá i vůči přírodě, přestože velká část z těchto obyvatel jsou lovci zvěře či rybáři. Ale s přírodou zachází láskyplně. Nezabíjejí zvířata (pro nesmyslnou „trofej“), ale kvůli přežití a totéž platí o rybaření. U severských lovců je dodnes tradicí ulovenou zvěř poprosit za odpuštění, že jí lovec zastřelil a nejedná se pouze o formální rituál. Zažil jsem dokonce situaci, kdy lovec, který ulovil Maralského jelena, při stahování zvířete omylem zašlápl ptáčátko ukryté v malém křoví a nad mrtvým tvorečkem se náhle rozplakal. Na mou otázku, co jej tak dojalo, odpověděl, že díky své neopatrnosti zmařil pro nic za nic život mláďátka, a to jeho svědomí neuneslo…Či jiný případ: Zažil jsem lovce, který od svého psa vyžadoval maximální poslušnost a dle mého názoru až příliš hrubě s ním občas zacházel. Když jeho lajka zahynula v nerovném boji s rosomákem, nesl svého dvacetikilového mrtvého psa přes třicet kilometrů těžkým terénem Tajgy na bedrech, aby mu mohl ve zmrzlé zemi vykopat hrob u svého loveckého srubu. Neboť – dle jeho slov - tam jeho čtyřnohý přítel s ním po léta žil patřil a tedy musel být právě tam, v blízkosti svého lidského přítele uložen i k poslednímu odpočinku…
 
Měl byste jakožto zkušený odborník na závěr našeho povídání nějakou radu pro ty, kteří by chtěli na svém vztahu k sobě samým pracovat a  zlepšit ho, ale vlastně nevědí, jak by to měli dělat?
Jisté je, že co se lásky týká, jedná se o „začarovaný kruh“, do kterého musíme chtít vstoupit, pokud jsme přesvědčeni o tom, že lásku vůči sobě a druhým dostatečně nevnímáme. V takové situaci bych začal s tím, že bych se upřímně začal snažit dělat druhým radost a učil se vnímat jejich radost jako svou. Je to poněkud „egocentrický“ náhled, avšak platí to pouze pro první fázi „rozkvětu“ lásky. Poznáme, že každý pozitivní skutek vycházející z nás a poskytující druhému pocit radosti je totiž pozitivní i pro nás. Reflexe takové situace je již od pradávna známa. (Konej dobro a dobro se ti navrátí.) V určitém okamžiku (u jednoho dříve u druhého později) na sobě zjistíme, že se začínáme těšit na okamžik, kdy někomu projevíme nebo učiníme něco hezkého, něco příjemného. V tomto okamžiku jsme se již dostali mimo oblast našeho vlastního egocentrismu a začínáme sami na sobě vnímat, jak příjemné je být vůči druhým upřímně milý, pozorný, slušný a nápomocný.
S intenzitou našeho vyzařování „lásky k bližnímu“ zjistíme, že narůstá adekvátně
i naše vlastní hodnota. Paralelně s tím se v nás zvyšuje naše sebeúcta, naše vědomí, že se „smíme“ a vlastně  m u s í m e   mít rádi již proto, abychom mohli zrcadlit svůj pocit lásky  do svého okolí. Desítky pacientů, z nichž se někteří dokonce snažili spáchat sebevraždu pouze proto, že se neměli rádi, nebo dokonce že se nenáviděli, se tímto způsobem dopracovali k tomu, že se dnes cítí plnohodnotní, naplněni láskou pro sebe i druhé a život svůj natolik přehodnotili, že se cítí šťastní v podmínkách, ve kterých žijí. Doporučil jsem většinou takovým pacientům, aby propříště méně pohlíželi na svůj momentální negativní pocit a aby se raději snažili denně učinit něco hezkého, milého pro druhé. A to nejenom pro rodinné příslušníky, příbuzné a přátele ale i pro cizí lidi. Všichni, kdo se této rady chopili, prodělali během několika měsíců obrovskou pozitivní proměnu a někteří z nich dokonce pro tento vývoj mnohé ze svých „společenských a materiálních“ pozic díky své „nové emoci“ obětovali...

                                                          ptala se Z. Paulusová