Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Přečtěte svým dětem pohádku - část III.

Milí čtenáři, nabízíme vám  a vašim dětem už třetí pohádku, kterou nám poslala naše čtenářka Jitka. Tak ať se vám líbí...

Tři ježčí kluci

(autorka pohádky Jitka Kadečková)
„Pozor, člověk, rychle se schovejte!“ volá ježeček Ferda vystrašeně na své dva sourozence. V lese ve tmě jsou skutečně slyšet lidské kroky a v dálce se objeví slabé světlo baterky. Malí ježci utíkají, jak jen nejrychleji můžou, a schovají se do hromady listí z kaštanů.
„A proč se musíme člověka bát,“ šeptá ježeček Honzík.
„Protože lidé jsou zlí!“ zamračí se ježeček Ferda. „Musíme si na ně dávat pozor, jinak nám ublíží.“
„Ublíží? A proč?“ diví se Honzík. „Lidé nám přeci na zimu dělají doupata z krabice, stelou nám je senem a krmí nás, abychom v zimě nezmrzli.“
„Tak takové já žádné neznám. Můj kamarád Bonifác mi vyprávěl, že do něj jednou jeden kluk bouchal klackem a snažil se ho otočit na záda, aby mu mohl ublížit. Jen tak tak, že se Bonifác udržel v klubíčku.“
„Já si myslím,“ přerušil bratříčky třetí bratříček Šmudla,“ že všichni lidé nejsou zlí. Někteří jsou hodní.“
„A jak se pozná, že je člověk zlý nebo hodný,“ vyzvídá Honzík.“
„To poznáš, až když se s člověkem setkáš. Proto je lepší se lidem vyhýbat,“ řekl Ferda rozhodně.
„Podle mě jsou uvnitř všichni lidé hodní,“ vloží se zas do rozhovoru Šmudla. „Jen třeba v dětství prožili něco špatného a teď oplácejí to, že jim někdo ublížil. A pak ubližují nejenom nám, zvířátkům, ale i ostatním dětem. Tuhle jsem viděl kluka, jak tahá za ouško pejska. Vedle stál chlapeček a ten chtěl pejska chránit. Ten kluk mu ale dal ránu. Přiběhla maminka toho kluka a ten kluk dostal výprask. A potom jsem si ho všiml za rohem jak usedavě pláče.“
„Je mi těch dětí líto,“ povídá smutně Honzík. „Kdyby v dětství nezažily trápení, tak by nám neubližovaly a mohli bychom spolu kamarádit. Závodili bychom v dupání, v pojídání žížal a v tom, jak se rychle dokážeme stočit do klubíčka. To by děti koukaly, jak si s nimi dokážeme hrát.“
„A myslíš, že se nám naše přání někdy splní?“ ptá se smutně Ferda.
„Já myslím, že ano,“ řekl Ferda. „Až si děti uvědomí, že na světě je spoustu lásky a že je má spoustu lidí rádo, odpustí svým rodičům i sami sobě a pak pochopí, že jsme všichni jedno: tráva, květiny, stromy i všechna zvířata a lidé. Bydlíme přeci všichni spolu na jedné planetě.“

                                                                            Jitka Kadečková