Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Přečtěte svým dětem pohádku - část IV.

Milí čtenáři, opět je tady pro vás a vaše děti malá pohádka od naší čtenářky Jitky.
Doufáme, že vás potěší...

O ustrašeném zajíčkovi

„Martínku, pojď s námi ven, jdeme se najíst čerstvé travičky,“ volá maminka na malého zajíčka, krčícího se ustrašeně v noře. Všichni jeho sourozenci jsou už venku a hrají si před norou.
„Ale když já se venku bojím,“ fňuká Martínek.
„Nemusíš mít strach,“ uklidňuje ho maminka. „Venku je krásně, nic se ti nestane. Já půjdu s tebou.“
„Včera v noci jsem ale slyšel nějaké zvíře, jak strašně dupe kolem naší nory. Třásl jsem se strachy a nemohl jsem spát. Bojím se, že mi ublíží.“
„To byl přeci ježek. Ježek je moc hodné zvířátko, toho se bát nemusíš,“ uklidňuje ho stále maminka. „Ježek zajíčkům neubližuje.“
„Ale co když mně jo?“ strachuje se vyděšený zajíček.
„Dobře, když nechceš jít s námi, počkej na nás v noře. Ale to ti povídám: nesmíš odsud ani na krok,“ nakazuje Martínkovi maminka.
Zajíček jí to slíbil, a tak maminka odhupkala spolu s dalšími sourozenci na trávu.
Zajíček tedy zůstal v noře sám. Všude kolem je strašidelné ticho. Najednou uslyší podivný plácavý zvuk. To kousek od nory chytilo káně myš. Zajíček to ale nevěděl a ustrašeně se přikrčil v noře.
Za chvíli zase slyší zvláštní pískavý zvuk, který přichází z několika míst. Zajíček opět dostal veliký strach a zalezl si na úplný konec nory, kde se ustrašeně klepal. Co kdyby to byl had?
Ale had to nebyl. Bylo to několik mladých koroptviček, které právě rodiče vyvedli z hnízda. Hlasitě se dožadovaly potravy.
„Venku je tolik nebezpečí,“ říká si Martínek. „Kdybych vylezl z nory ven, určitě by se mi něco stalo.“
A tak Martínek čeká, až se maminka se sourozenci vrátí. Čeká už hodně dlouho a maminka stále nikde. Martínek už se nemůže dočkat, ale ven se bojí.
„Tak aspoň vykouknu před domeček,“ osmělí se a pomalu vyhupká před noru.
„Jé, ten svět je ale krásný,“ kouká zajíček s údivem na zlaté klasy obilí, žluté zářící sluníčko, zelenou trávu na louce nad norou a modré jezero dole pod kopcem.
„Kdybych se nebál, tak bych tak moc chtěl ven,“ povzdechl si zajíček. „Ale když venku je tolik nebezpečí.“
„Čeho se bojíš?“ promluvil náhle někdo přímo za ním.
Zajíček se lekl a už už chtěl zalézt zpátky do nory.
„Počkej, neutíkej,“  zastavilo ho to zvířátko. Po těle mělo samé bodliny. Byl to ježek, ale zajíček ho ještě nikdy neviděl, a tak to nevěděl.
„Mně se bát nemusíš, neublížím ti,“ povídá zase to zvířátko. „Sháním kamaráda.“
„Já taky nemám žádného kamaráda,“ řekl nejistě zajíček. „Tak můžeme kamarádit spolu.“
Martínek si tedy s ježkem hrál na schovávanou, na pykanou a pak taky na honěnou. To se ale ježek zlobil, protože zajíček vždycky vyhrával. A tak jim ten čas tak rychle utekl, že se najednou začalo stmívat a z pastvy se vrací maminka spolu s Martínkovými sourozenci.
„Ahoj ježečku,“ zdraví svého kamaráda zajíčci.
Martínek se vykuleně dívá na svého kamaráda a nevěří svým očím. „Ty jsi opravdu ježek?“
Ježek přikyvuje.
Martínek se usměje. „Tak moc jsem se bál, že svět venku je nebezpečný. A přitom je tak nádherný. Když jsem měl strach, všechno kolem mě vypadalo jiné, než ve skutečnosti je. A teď vidím, jak je všechno nádherné. To je dobře, že už se nebojím,“ raduje se zajíček Martínek a tančí vesele kolem nory.

 

                                                                       Jitka Kadečková