Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Proč jsme nemocní? - část LXI.

Milí čtenáři, nabízíme vám další díl seriálu PROČ JSME NEMOCNÍ? Tentokrát se autor stejnojmenné knihy, psycholog PhDr. Petr Novotný, zamýšlí nad velmi důležitým tématem: nad osudovými onemocněními a nad pojetím osudu vůbec... 

Onemocnění osudu
Existují dvě extrémní, přesto však masově rozšířená hodnocení lidského osudu, jenž je povětšinou urputným či jen méně urputným putováním, které nastává ihned po narození a končí až v okamžiku  smrti. První názor spočívá v kategorickém tvrzení, že vše je náhoda a vše záleží jen na štěstí, takže zvraty v našem životě jsou vlastně pouhými experimenty podle akčního modelu pokus a omyl, přičemž někteří mají v této celoživotní loterii spíše šťastnější ruku a někteří spíše nikoli.
Druhý názor je obdobně extrémní, a je s oblibou prosazován lidmi, kteří ve všem, co se zjeví na jejich životní cestě, vidí předurčenost, jíž nelze vzdorovat, ani ji ovlivnit, takže se osud naplní beztak jen podle předem naprogramovaného plánu.
Oba názory jsou přijímány vskutku masově, protože jsou v podstatě pohodlné, a jejich vyznavači nemusí o nic usilovat, mohou se pouze bez zásluh radovat nebo se pohodlně trápit. Nač se snažit, když vše je pouhá náhoda a loterie, anebo předurčenost, která nás vždycky dohoní a zatne nám tipec, jakmile po něčem nepředurčeném natáhneme ruku?
Aktivní přístup k formování vlastního osudu v obou případech buď chybí, anebo je spolehlivě bagatelizován. Zdraví je pak pod zorným úhlem těchto postojů chápáno také jako dar, a nemoc je hodnocena jen jako odejmutí tohoto daru. Zdraví či zdravější lidé jsou pak šťastnější a svůj osud hodnotí v podstatě příznivě, objektivně žijí déle a jsou výkonnější a spokojenější. Nemocní lidé jsou nespokojení a později také nešťastní a nad svým osudem naříkají a délka jejich života je objektivně kratší. Kvalita  života  provázeného trvalým či trvalejším zdravím a potažmo subjektivní spokojenost se životem je u obou přístupů  nesouměřitelná, oba přístupy mají svoje objektivní následky, což přehledně zachycuje v jedenácti nabídnutých zdravotních příležitostech takzvaná  Karnofského škála,  jenž klesá od takzvaně nejlepších  nabídek až k těm nejhorším:
l. Normální stav bez obtíží, objektivně žádné příznaky nemoci.
2. Normální výkon, jen bezvýznamné příznaky onemocnění.
3. Normální výkonnost, avšak už za cenu vypětí, zjevují se první příznaky onemocnění.
4. Omezení výkonnosti, pracovní neschopnost, sebeobsluha je zachována.
5. Omezení výkonnosti, pracovní neschopnost, sebeobsluha je omezena.
6. Omezení výkonnosti, potřeba ambulantní lékařské péče, není nutný trvalý pobyt na lůžku.
7. Trvalé upoutání na lůžko, potřeba odborné zdravotní péče.
8. Vážně nemocný by měl být hospitalizován a  konkrétně léčen, bez pečovatelů se už neobejde.
9. Velmi vážně nemocný je hospitalizován a intenzivně léčen.
10. Nemocný je v kritickém stavu, jeho stav se dále zhoršuje.
11. Nemocný umírá.
A smrtí  se osud definitivně naplňuje, takže mizí šance na něm cokoli změnit a zvrátit jej k lepšímu.
A přitom většina vážně nemocných a předčasně umírajících musela projít celou řadou shora jmenovaných fází, v nichž se aspoň jedenkrát naskytla příležitost závažný stav poněkud příznivě zvrátit a přinejmenším nepostupovat zbytečně spěšně a neodvratně až k poslední jedenácté příležitosti. Zhoršování stavu a sestup směrem k jedenáctému schůdku je v podstatě dobrovolný, pokud se trvale sestupující silně nevzepře, a zhoršujícímu se stavu se naopak poddá..
Každý se totiž stává tím, kým potřebuje, musí či chce být, tedy také zdravým nebo nemocným.  
Ti však, co se nebojí změnit nepříznivý stav a takzvaně věří ve svoji šťastnou hvězdu, mohou mít také šťastnější ruku, a celý život pro ně může pak opravdu být procházkou růžovým sadem. Ti, co ve svou šťastnou hvězdu nevěří a nejsou ochotni svůj osud změnit, sklidí pochopitelně následky své nevíry, protože čeho se bojíme, to také přitahujeme, což není jen postoj apoštolů, ale i poznatek kvantové fyziky.

Poznatky kvantové fyziky
Kvantoví fyzici totiž zjistili, že ovlivňujeme realitu už jen tím, že ji pozorujeme, a dokonce ji formujeme, pokud se při tomto pozorování koncentrujeme a projevujeme takzvané niterné chtění.
Jak dojde k takovému zázraku? Už od středověku vznikaly v Evropě jako houby po dešti kláštery, v nichž mniši a mnišky nedělali nic jiného, než že se modlili například za zdraví biskupa, papeže nebo členů  panovnické rodiny. Současné experimenty na pragmatických amerických lékařských klinikách prokázaly, že se objektivně rychleji uzdravují lidé, za něž se takzvaně modlily placené osoby v experimentálních skupinách, přičemž modlení nebylo chápáno jen jako prošení pánaboha o seslání zdraví nemocnému, ale spíše jako forma koncentrace a přenášení psychické energie nemocným osobám, které modlící měli před sebou na fotografiích.  Nemocní netušili, že se za ně tito dobrovolníci "modlí", neznali je a nikdy se s nimi nesetkali, a přesto se jejich zdravotní stav zlepšoval rychleji, než v kontrolní skupině osob, za které se nemodlil nikdo.
Takzvaní mistři léčebné energie rei - ki ovládají účinný způsob terapie už po stovky let, a nevyužívají jej pouze k vylepšování zdravotního stavu svých klientů, ale i k ovlivňování vlastních i cizích životních peripetií, tedy k ovlivňování vlastního i cizího života, když totiž takzvaně posílají energii rei-ki do situace, tedy k vylepšení východisek svého či cizího života.  Například si představují, jak oni sami, či jejich klienti vykonají úspěšně zkoušku, jak v brzké době získají potřebný finanční obnos, jak potkají osoby, které potřebují potkat, jak najdou recept k vyřešení aktuálních strázní, případně jak se snadno vymaní z nepříjemné dopravní zácpy.
Někomu by se jistě obdobné metody mohly zdát přitažené za vlasy, kdyby  zkušenosti s účinností chtění neučinili také pragmatičtí vědci - kvantoví fyzici. Objektivní  účinky nadsvětelně rychlých energetických částic, jež produkuje lidské nitro při koncentrace a zacílení psychické energie, takzvaných psychonů (mentionů), potvrdil také u nás už před  mnoha lety člen ČSAV, akademik Václav Kahuda. Psychická energie, jejíž částice jsou s to přesáhnout rychlost světla, může tedy dorazit k cíli své cesty a splnit svůj úkol ještě dříve než byla vyslána, což není jen příjemný paradox, ale důkaz o tom, že naše nitro může mít k dispozici výkonný aparát k tomu, aby případně pohnulo s vlastní minulostí v zájmu ovlivnění přítomnosti a budoucnosti, tedy s podstatnými okolnostmi  života,
s vlastním osudem, s vlastní nemocí.
Albert Einstein a po něm další kvantoví fyzici nejprve jen koketovali, ale pak i experimentovali
s částicemi, jimž dali jméno spook (strašidýlko). Jeff Kimble, významný americký kvantový fyzik,  vysvětloval laikům nejpodstatnější vlastnost těchto spooků, když řekl: Polechtáte - li jednu částici, v téže chvíli se zasměje i ta druhá, která je od první vzdálena případně miliony světelných let..., což je v podstatě potvrzení takzvaných, shora zhusta citovaných takzvaných hermetických zákonů: Jak dole, tak nahoře, jak vně, tak uvnitř.  

Naše touhy mohou ovlivnit realitu
Provázaností vzdálených částic  se zabývá například americká Quantum Computing Technologies Group při Laboratoři tryskového pohonu, která v prosinci 2002 uveřejnila v časopise Physical Review Letters  (autoři Ch. Adami a R. Gringich) zajímavou informaci, kterou můžeme využít nejen k vědeckému bádání, ale případně také k úvahám o ovlivnitelnosti vlastního osudu. Pozorujeme-li svůj osud, nebo když jej hodnotíme a rozvažujeme o jeho případné proměně, už tím jej měníme. Kvantoví fyzici  totiž prokázali svými laboratorními výzkumy, že funkční spojení mezi dvěmi vzdálenými částicemi může být navozeno nebo zrušeno chtěním pozorovatele, což prokazuje, že svým chtěním můžeme ovlivňovat i mimořádně vzdálené procesy, nebo že svým chtěním můžeme vstupovat například příštích do událostí a stavů, k jejichž vzniku nebyly dosud  vydány žádné podněty.
Fakt, že naše individuální chtění může objektivně ovlivňovat vnější realitu, byl tedy s vědeckou důsledností takto doložen. Platnost mnohých Buddhových, Kristových i Mohamedových výroků byla tedy prokázána experimentálně, a to paradoxně v amerických laboratořích orientovaných úzce na vědeckotechnický rozvoj a hlavně na peníze, jež z výsledků tohoto výzkumů vzcházejí.
My  můžeme využít  výsledků prokázaných faktů k  úvaze, že nejsme a ani nemůžeme být pouhými figurkami na šachovnici vlastního osudu, ale že se můžeme stát  strůjci a hybateli událostí, že tedy svůj osud můžeme vylepšovat, korigovat a dokonce se zbavovat následků prozatím nepříznivých životních cest, a "léčit" také svůj osud a svoje zdraví, které kvalitu osudu význačně ovlivňuje, přičemž nemoc či její následky jej dokonce   znehodnocují.
Je jisté, že například ti lidé, kteří si osvojili zvyk napřed vyřešit těžké úkoly a pak se teprve pustit do lehčích, spouštějí podstatně silnější volní, energetické i emotivní (kvantové) procesy, než lidé spíše s opačnými tendencemi, a pak také nejsou nuceni tak vehementně manévrovat, lavírovat a sklízet plody životních porážek.  
Výsledky sedmdesátiletého sledování Termanovy studie životního cyklu prokázaly, že lidé, kteří věří, že jsou schopni svým chtěním a činy ovlivnit podstatné okolnosti svého života, žijí subjektivně šťastněji a objektivně podstatně déle. V roce 1921 zahájil americký profesor Lewis Terman celoživotní sledování a zkoumání osobnostních kvalit (např.vůle a charakter), zdraví, nemocí, emočních postojů, intimního života, životní filozofie a několika desítek dalších podstatných životních okolností 1500 nadprůměrně inteligentních žáků a žákyň (IQ od 135) narozených pověšinou v roce 1910. Výzkum dokončili v roce 1991 Termanovi následovníci, tedy v době kdy pozorované osoby, pokud ještě žily, dosáhly věku osmdesáti let. Výsledky  průzkumu například prokázaly, že nevíra v sebe, ve vlastní síly, neochota měnit okolnosti svého života a  pesimismus má velice nepříznivé následky:
- oslabuje imunitu a zvyšuje pravděpodobnost zjevení rakoviny
- vyvolává stres, což vede nejčastěji k onemocnění  srdce, ale i jiných orgánů
- způsobuje nekoordinovanost a nepozornost, což vede k nehodám a úrazy
- vede k depresím.

Proč být optimistou?
Optimisticky naladění lidé očekávají od života zejména pozitivní jevy a také věří ve svoje štěstí.  Aby svých cílů dosáhli, jsou tito lidé ochotni mnohé ve svém životě změnit. Uskutečňují svoje přání vědomě, stejně vstřícně přijímají dobré i zlé, projevují radost, vstřícnost, jsou mírumilovní, ocitnou-li se v nouzi, hledají a nacházejí originální východiska, překonávají překážky. Pak ovšem nejsou lehce zranitelní, znají svoji cenu, jsou velkomyslní, umějí čekat, nedělají si o sobě iluze, přesto jsou naladěni pozitivně, neprojevují falešnou skromnost. Odolávají krizím, projevují a nepotlačují city, umějí ztrácet, aby znovu získali, dokáží se nadchnout, zmobilizovat a zkoncentrovat.
Jsme-li vážně, či dokonce fatálně nemocní, ocitl se také náš osud ve slepé uličce, jsme-li zdrávi, nestojí v naší životní cestě v podstatě žádné překážky. Ocitneme-li se v nepříznivé situaci, máme šanci to změnit, pokud nám nechybí vůle, pozitivní emoce a soustředění, protože pak je na naší straně i kvantová fyzika.
Při vědomé volbě, která směřuje k nevědomému naplnění našeho osudu, musíme s nesmírnou odpovědností luštit především vábení, které nás nutí někým být a dělat něco konkrétného, za čímsi vysloveným či nevysloveným putovat. Rozhodně jsme se nenarodili jen kvůli tomu, aby se nám na prvním místě podařilo životní cestu příjemně odšvindlovat. Příroda nestanovuje úkoly pro naše pobavení, nebo ve prospěch nějakého nadnárodního koncernu, ale vždy ke konkrétnímu a také smysluplnému cíli, jenž ve svém posledním plánu zapadá do celkové strategie pokusů, omylů a  vývoje veškerenstva.
Pak se ovšem nikdo  nedokáže nadlouho či s úspěchem vyhýbat této strategii. Například dravci dostali za úkol hubit a žrát především slabé, a býložravci  mají pokud možno co nejefektivněji vzdorovat tomuto sežrání. Mravenec se narodí jako dělník specialista, nebo jako voják či policista.  My máme rovněž povinnost někým se stát, jít za svým osudem a splnit pak nějaký konkrétní úkol,  i kdyby  jím mělo být jen poznání marnosti či úplné individuální zplanění.
Jenže jaký úkol? Ten, k němuž jsme vábeni?
Ten, k němuž se nejvíce hodíme? K jehož splnění jsme si připravili příležitosti?  Ten, od něhož se každodenně vzdalujeme?

                                                                 /pokračování/