Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Proč jsme nemocní? - část XXVIII.

Proč jsme nemocní? Dokážeme přijmout i poněkud jiné vysvětlení, než působení virů, bakterií nebo vliv zlomyslné náhody? PhDr. Petr Novotný nám ve své knize Proč jsme nemocní? předkládá zcela jiný úhel pohledu na choroby...

Nemoci dělohy
Amenorea je vynechání menstruačního krvácení v období pohlavní zralosti. Za primární amenoreu se označuje skutečnost, kdy dívka do osmnácti let nezačne menstruovat. Sekundární amenorea je vymizení krvácení u už menstruující ženy. Příčinou mohou být nemoci konkrétního orgánu a taktéž selhání funkcí hypothalamu či hypofýzy, které svými hormony navozují menstruační cyklus a ovlivňují vaječníky, jejichž "zásluhou" se zjevují také metroragie (krvácení mimo menstruační cyklus) nebo menoragie (prodloužené a silné krvácení).
V podstatě všechny menstruační  poruchy vyjadřují celkovou nespokojenost žen s jejich údělem, s obtížností sloučit svoji profesi s rodinným životem, s nevyhovujícím manželstvím či například s nemožností otěhotnět, píše ve své skvělé  Psychosomatice MUDr. Jan Poněšický. Tentýž autor hovoří v této souvislosti také o psychogenním krvácení v důsledku význačné psychické zátěže, jakou může být například zpráva o úmrtí blízké osoby nebo nechuť k  sexuálnímu styku.
Děloha je především velkolepý a dokonalý tvůrce. V děloze vzniká nový život a vyvíjí se k dokonalosti, jenž je téměř nevysvětlitelná. Děloha je také  mocný a silný sval, jenž  svými stahy přivodí zrození dítěte. Děloha je symbolem mateřství a všech specifik ženskosti, symbolem plození, symbolem bezpečí pro počaté dítě, symbolem zrození a tvořivosti. Všechny nemoci dělohy (příznaky nemocí ve fyzické rovině) souvisí přímo se selháváním ženského ega v psychických  souvislostech vyjevovaných především  těmito význačnými symboly.

Myom
Myom je nezhoubný nádor nebo výrůstek v děloze (vzácně dosahuje velikosti pěsti či dokonce dětské hlavy), jenž vznikl z buněk hladkého děložního svalu (leiomyom). Někdy způsobuje obtíže v podobě krvácení, nebo  omezení funkce dělohy. Pak je povětšinou chirurgicky odstraňován.
Některé ženy takzvaně otěhotní myomem. Myom totiž někdy  symbolizuje v tělesné rovině nenaplněnou touhu ženského ega po prvním dítěti, nebo ještě po dalších dětech. Může být však také materizovaným výsledkem  nevědomé touhy po dítěti (ego si nepřeje počít dítě, ale osobní nevědomí po dítěti touží). Myomy se také zjevují u žen v období okolo přechodu, kterým byl aplikován například estrogen, a jejichž ego baží ještě po dalším prodlužování  ženskosti nebo po hraní fyziologicky  mladších a  tedy vzrušivějších  ženských rolí, byť  čas těchto rolí objektivně pominul, a vývoj ženskosti by se proto měl ubírat už zcela jiným směrem. Snaha přelstít přírodu v tomto podstatném ohledu je marná stejně jako při mentální anorexii (viz níže o nesplnitelné touze dívek nestat se ženou).
Myom vzniká právě v důsledku rozličných a v podstatě už nesplnitelných přání ženského ega, jejichž uskutečnitelnost fyziologicky (zejména však duchovně)  už spíše pominula. Myom je odzrcadlením této marnosti. Žena s myomem je vyčerpána životem a snad i proto zanedbává přirozenou a potřebnou  transformaci své bytosti v období, kdy se její tvořivosti (plodnosti) už vyjevily, či se právě nabízejí reálné šance  obstát úspěšněji už v jiných, než jen v mateřských (rodících) rolích. Tyto šance jsou například babičkovské, sociální, rukodělné, umělecké, nebo jsou to příležitosti pro uplatnění v druhé  pracovní kariéře, která může podnítit  zrození jakéhosi "psychického potomstva".
Skončí-li fyziologická šance plodit a rodit děti,  vzápětí jsou totiž přirozeně navozovány  příležitosti k novým tvůrčím cestám.  Některé ženy se však odmítají smířit s přirozeným vyhasínáním primárních fyziologických funkcí a snaží se na tomto místě zachránit vše, co se dá (symptomatika chování zavírajících se dveří) takzvanou hormonální léčbou, anebo jinými  pokusy, jež mají fyziologicky zakonzervovat ženskost a zastavit přirozený vývoj, byť takzvaně k horšímu.
Zabrzďovaný vývoj  se však poté zobrazí ve fyzické (zrcadlové) rovině například myomem, jenž je pádným důkazem o tom, že přirozená transformace dosud nezapočala, nebo je zhurta brzděna. Růst myomu v děloze ženy, která už ztrácí šance být matkou je fyziologickou náhražkou (karikaturou) tohoto psychického zrání či růstu. "Otěhotnění" myomem by proto mělo být pro ženu podnětem k zásadnímu proměně stanovisek, která však zdaleka nemusí  vést k rychlému  "vycouvání" z erotiky a sexuality. Klimakterické obtíže, které jsou povětšinou vysvětlovány jako následky hormonálních změn, jsou zřejmě zděděným mylným tvrzením, protože se fakticky nevyskytují u těch žen, které se ani v pokročilejším  věku nevzdávají bohatého a pravidelného erotického života (46), naopak se vyskytují spíše u těch žen, které se bojí konce vlastní ženskosti, ztráty šancí, ztráty partnerů a blížícího se   životního soumraku.

Rakovina dělohy a děložního hrdla
Rakovina děložního hrdla je společně s rakovinou prsu nejčastější se vyskytující rakovinou u žen. Rakovina děložního hrdla se zjevuje  spíše u mladších žen ještě před menopauzou jako následek častých zánětů pochvy (virové infekce) a tudíž také v důsledku častého střídání sexuálních partnerů, proto se nikdy  nevyskytuje u pannen (5). Nejen mladé dívky (dosud panny), ale i takzvané staré panny žijící desítky let v celibátu a  také jeptišky plnící takzvaný  slib  čistoty, jsou typickým příkladem, který nenavozuje žádné pochybnosti, protože tyto ženy právě touto  rakovinou neonemocní.
Rakovina děložního hrdla je nemocí především promiskuitních žen a prostitutek, které z pohlavního styku vyabstrahovávají právě základní atributy ženskosti - sexuální pud, stud, touhu po mateřství, lásku a emoční partnerství.  Dnes však mají tyto ženy velkou šanci na vyléčení rakoviny, pokud nepodcení varovné příznaky a dostaví se včas k lékařskému vyšetření.
Rakovina dělohy (většinou se zjevuje okolo menopauzy) a rakovina děložního hrdla se často vyskytují především u těch žen, které během svého aktivního ženského života nedokázaly vyřešit závažné konflikty, omyly a chybné stereotypy v oblasti sexuality, partnerství, lásky, mateřství a dalších ženských rolí,  a překvapivě také u žen, které neuskutečnily a naopak potlačovaly svoje někdejší životní sny, zříkaly se dávných tužeb či potlačovaly nutkání k mateřství (obecně k tvořivosti). 
I zde tedy platí,  že v popředí zdravotních problémů vyjevených ve fyzické rovině nestojí primární selhávání ve fyzické rovině, ale především selhávání v rovině psychické. Například prostitutka je ke své profesi pozitivně disponována psychicky právě proto, že se jí v této sféře podnětů k přirozeným ženským tendencím (potřeba láskyplně přijímat a dávat, milovat, rodit či jinak žensky tvořit) bytostně nedostává. Prostitutka využívá k úspěchu ve své živnosti právě  absence  těchto psychických  dispozic, a nejedná tedy povětšinou v sebemenším rozporu s vlastní psychikou. Je tím, čím umí a smí být, je pak vskutku tím, čím se směla stát, pro co má předpoklady. Předstírá sice, že je rovnocennou ženskou bytostí, čímž získává klienty, kteří touží po typické ženské bytosti, jenže touto bytostí v podstatě není, protože jí neumí být (životní příběhy prostitutek, které se vskutku hluboce zamilují a s řemeslem skončí, jsou velmi vzácné). Klient prostitutek má i proto téměř vždycky pocit, že byl ošálen. Rakovina děložního hrdla pak sdělí prostitutce ve fyzické rovině například fakt, že se jí nedostává  emoční, případně celkový potenciál pro věrohodné sehrání  role  celistvé ženské bytosti.
Zdaleka ne všechny obdobně chudě psychicky disponované ženy se stávají prostitutkami. Jsou-li  inteligentní a vzdělané, věnují se samozřejmě jinému, sociálně přijatelnějšímu byznysu, případně až na  vysoké společenské úrovni, i když  se stejnou strategií, se stejnými psychickými  ne-dispozicemi a také se stejnými zdravotními  následky ve fyzické rovině.

Ohrožené ženy
Žena bez některých podstatných duchovních atributů ženskosti  není celistvou ženskou bytostí. Pak má ovšem šanci  stát se také fyzicky  tím, čím je už psychicky, ženou bez důležité části ženskosti. Fyzická rovina přebírá  podobu poněkud deformované roviny psychické. Pokud se chce žena této nemoci vyvarovat, měla by důsledky případně hrozící  zrcadlové determinace odvrátit.   Rakovinou dělohy onemocní někdy také ženy, které si už příliš dlouho odpíraly přirozené naplnění potřeby mateřství z například z důvodu dalšího vzdělávání a kariéry, z důvodu vykonstruované životní strategie, nebo pod údajným tlakem nejrůznějších sociálních okolností. Tělo pak vyjeví marnost psychického potlačování této nejpřirozenější ženské potřeby, když ji zobrazí ve fyzické rovině  právě   hrůzně deformovanou náhražkou otěhotnění a mateřství, konkrétně zacílením rakovinovým bujením.
Popírání mateřství je přímo "úředně" žádáno od řádových sester v podobě takzvaného slibu tělesné čistoty, jenže ženské ego, které se k takovému potlačení nejpřirozenějších potřeb zaváže, nekraluje psychice ani v případě hluboce věřících žen, jak už bylo shora řečeno. A tak se stává, že bezdětné jeptišky jsou  rakovinou dělohy postiženy častěji než jiné ženy. Jejich hlubinná  psychika vyjevuje takto hrůzně deformovaný následek  potlačované touhy po mateřství. Jeptišky obvykle utíkají z občanského života, když se v něm  jako ženy zklamaly. Někteří muži  zas utíkají k církvi a celibátu v domnění, že povinná sexuální abstinence pomůže vyřešit jejich nestandardní sexualitu. Ani tito muži, ani tyto ženy však definitivně neutečou před dotírající sexualitou a od explozivních následků potlačovaných psychických energií.
Rakovina dělohy se v poslední době zjevuje častěji také u žen v období přechodu, jimž lékaři naordinovali jménem  slibu věčné  ženskosti nadměrné dávky estrogenu. Estrogen přirozeně vyplavovaný chrání ženy tak dobře a spolehlivě, že jsou zdravější než muži. Je-li však dodáván synteticky a v nadměrných dávkách, nefunguje zdaleka tak, jak se očekávalo. Nadměrné přijímání estrogenu  zřejmě nezpůsobuje rakovinu přímo. Rakovinu navozuje spíše nepřirozeně silná, deformovaná  a hlavně marná psychická potřeba ženy nacházející se v  přechodu, zůstat  věčně ženou (5). Tento nesmysl ženám sliboval jeden kdysi komerčně úspěšný americký lékař  ve své knize, kterou vydal po svých prvních "úspěšných"  testech s estrogenem. Desítky a možná i stovky jeho předčasně zemřelých pacientek prokázaly svým osudem, že se ve svých předpokladech zmýlil.
Pozdější nečekaně nepříznivé následky estrogenových kúr - například podstatně zvýšený výskyt rakoviny prsu, rakoviny dělohy, infarktu a mozkého mrtvice - odzrcadlovávají ve fyzické rovině psychické zablokování žen, které uvěřily, že dokáží nakoupit a pak naordinovat svému organismu mládí.
Konzumovaný estrogen či progestin a zoufalé chtění nezestárnout (eo ipso nezemřít) je ovšem jen prvoplánovitým a chaotickým pokusem  zabránit z vnějšku přirozeným vnitřním (psychickým) přerodům, které jsou nevychýlitelné a nezvratné. Chtít být navěky ženou, znamená pokus zastavit psychický růst, byť směřující k fyzické stagnaci, byť je následkem tohoto růstu fyzický kolaps bytosti. Stejně nesmyslný a stejně nebezpečný by byl hormonální počin, který by měl zabránit přerodu pubertální dívky v ženu.
Bránit se vehementně efektům přechodu je stejná pošetilost jako představa, že nás jednoho dne lékaři ochrání před smrtí. Stáří je tu od toho, aby bylo akceptováno a až do úplného dna prožito postupnými ztrátami v rovině tělesné,
a se zisky v rovině psychické, a nikoli proto, aby bylo ošáleno a odehnáno. Vize smrti je nám už od dětství sesílána v různých obrazech a souvislostech ne proto, abychom se jí báli a snažili uniknout, ale proto, abychom smrt pochopili a pak ji také  dobrovolně přijali a na vlastní kůži prožili.

                                                                                   (pokračování)