Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Proč jsme nemocní?- část XXXV.

Leží vám někdo nebo něco v žaludku? Nemůžete někoho nebo něco strávit?
Česká úsloví, přísloví a rčení obrazně pojmenovávají některé procesy, stavy a situace, které občas prožívá každý z nás. Inspiraci k zamyšlení nad tím, jak neškodit svému žaludku, přináší další kapitola z knihy Proč jsme nemocní? od PhDr. Petra Novotného ... 

Nemoci žaludku
V žaludku se strava rozkládá  pomoci pepsinu, který štěpí bílkoviny, a také pomocí kyseliny chlorovodíkové, která vytváří příznivě kyselé (agresivní) prostředí pro činnost pepsinu a současně chrání žaludek a střevo před většinou bakterií. Jsme tím, co jíme, říkají zastánci takzvaně zdravé stravy a mají na mysli například lidské masožravce, kteří rozdělují živé bytosti na ty, co se dají (smějí) a nedají (nesmějí) jíst.
Jenže my jsme zejména tím, co prociťujeme, jak hodnotíme, co prožíváme, jak pozitivně či negativně jsme se dokázali naladit. Jídlo se může stát prospěšným či škodlivým faktorem našeho života, jen když s ním spojíme mocné psychické (např. neurotické) potenciály například  chtivost (žravost - bulimie) nebo nechceme-li přijmout přirozené životní role a snažíme se umořit hlady (viz mentální anorexie).
Nemoci žaludku  proto také jednoznačně nesouvisí s následky takzvaně zdravého či nezdravého stravování, protože příroda uzpůsobila lidský organismus tak, aby mohl bez následků málem polykat hřebíky. Přitom samozřejmě  platí, že nemocný, ale i zdravý žaludek zpracovává nejsnáze lehká, dietní či kašovitá jídla, a že uzené maso obecně prospívá tělu  méně než kysané  zelí.
I v případech onemocnění žaludku platí základní zákon pro zjevení nemocí, že totiž psychika (pán) se vyjadřuje primárně, a  tělo  (sluha)  sekundárně vyjevuje (odzrcadlovává)  pouze postoj a záměr psychiky. Také onemocnění žaludku ukazuje nesmlouvavý a vždy naprosto konkrétní postoj vyšších pater  psychiky vůči  egu.  Skrze tělo vyjevuje psychika symbolicky předchozí pochybení ega, a příznak nemoci je zároveň konkrétní výzvou k pozitivní korekci.
Svět byl napřed jen psychický (energetický) a  teprve pak také hmotný. Hmota je jen jednou z funkcí psychiky, což je fakt, podle kterého musíme měřit vše, co se nachází okolo nás i v nás, a tedy také svůj žaludek a jeho labilitu, či nemoci.  Funkce žaludku symbolizuje v psychické rovině přijímání, uchovávání, zpracovávání a následné využívání všech  hodnot a postojů,  zejména v emočních oblastech.
Lidé trpící úzkostí a rozličnými  emočními obavami (negativními emocemi), onemocní například žaludeční neurózou nebo žaludečními vředy, i když případně konzumují  pečlivě vyváženou stravu od starostlivé maminky, což prokazovali svými diplomovými pracemi studenti psychologie už před 30-40 lety.  Například vředovou chorobou žaludku trpí především muži, ale i ženy v takzvaných nejlepších letech, nejčastěji mezi dvaceti a padesáti lety. Chronický průběh této choroby  vede opakovaně k pracovní neschopnosti, někdy až k invaliditě, někdy dochází ke komplikacím - k zánětu podbřišnice a k vnitřnímu krvácení, což může vést až ke smrti.
MUDr. D. Klinghardt přisuzuje  nemoci žaludku osobám s menší schopností lásky - bezmocné, s nedostatkem vůle, přetížené, s četnými averzemi a stereotypy.

Žaludeční neuróza
Žaludeční neuróza  se projevuje pálením, štípáním, tlakem, zvýšenou dráždivostí a svědivostí žaludku, nutkáním ke zvracení, přičemž lékařské vyšetření nezjistí žádné organické onemocnění, například peptický vřed. Nemá však povětšinou smysl zkoumat, co špatného jsme snědli, vyplatí se zapátrat neprodleně, co jsme spolkli a nestrávili ve vlastní psychické (emoční) sféře, a pak přijít například na to,  jaké emoce jsme byli nuceni přijmout, aniž jsme chtěli, s jakými emocemi jsme se nechtěně „smířili", jakých pocitů a proč se nedokážeme zbavit, proč jsme pod emočním tlakem, čím a kým jsme byli emočně předrážděni, poraněni či ztýráni.
Žaludeční neurózy či žaludeční vředy jsou nemocí častou například také u právníků, což může být následek skutečnosti, že vytrvale  za peníze hájí klienty, které by sami nejraději viděli sedět v žaláři, protože s jejich činy bytostně nesouhlasí.
Potíže při žaludeční neuróze jsou trpělivé vzkazy  egu z vyšších pater psychiky, aby se už konečně odhodlalo k řešení svých konkrétních emočních problémů.

Žaludeční vředy
Vznikají  na sliznici žaludku, jsou  otevřenými ranami v žaludeční stěně, které vznikly systematickým naleptáváním těchto stěn vlastními trávícími šťávami a především kyselinou chlorovodíkovou (solnou), takže striktně řečeno, nemocný vlastně „požírá“ sám sebe.
Vředové bolesti jsou  povětšinou utlumovány podáváním léků a látek (plzeňské pivo), navozujícími neutrální Ph žaludku. Zrcadlově lze však doporučit také konkrétní a pravidelnou  neutralizaci vlastní mysli, což činí mnozí lékaři, kteří vidí v žaludečním vředu typické psychosomatické onemocnění někdy s příměsí dědičnosti (samozřejmě, že jsme od svých rodičů s to přijmout citlivou žaludeční tkáň, zejména však labilitu či neuroticismus v  mysli). Avšak  teorie dědičnosti je v případě žaludečních vředů dnes už téměř opuštěna.
Žaludeční vředy jsou přičítány také vedlejším účinkům některých léků například Acylpyrinu a kortikoidům, ale i bakterii Helicobacter pylori či cirhóze jater. Žaludeční vředy  se projevují bolestivostí, která se obvykle po jídle zmírňuje. Pacienty  trápí spíše na jaře a na podzim, zatímco letní měsíce jsou pro ně snesitelné.
Obraz pacienta se žaludečními vředy je vcelku nezaměnitelný. Povětšinou bývá štíhlý až hubený, ctižádostivý, odpovědný, důsledný a výkonný, přičemž jeho životní postoj lze přesto shrnout do jediné trefné věty: Nedokázal jsem v životě to, co jsem chtěl!  Freudisté a většina takzvaných hlubinných psychologů považují vznik žaludečních vředů za následek neúspěšné a selhávající životní strategie orientované na záměr být nakrmen a být milován, být psychicky krmen, což představuje obecně neuskutečnitelnou a až z dětství přinesenou potřebu opečovávání, hýčkání, chválení, odpouštění hříchů a foukání bolístek.
Základním problémem nemocných s vředovou chorobou je nadměrná potřeba závislosti, ve vysoké míře neuvědomovaná. Takto nemocné osoby vyhledávají prostředí souhlasu, přátelství, ochrany a vstřícnosti, aby pak omezily rizika samostatného rozhodnutí, obhájení vlastního názoru, případně aby zvládly situaci po ztrátě blízkých osob.
Žaludeční vředy téměř vždy bezpečně dosvědčují, že ego chybně přijímá, hodnotí,  zpracovává a využívá přicházející emoční podněty, neadekvátně je uchovává a reaguje na ně, či je chybně  opětovává.  Také proto se ocitá  pod tlakem potíží vzcházejících od žaludečních vředů zejména v těch okamžicích, v nichž  vlastními emotivními postoji průkazně chybuje, což zcela bezchybně vyjadřuje lidová moudrost, že nám totiž něco leží v žaludku, co  neumíme strávit. Může to být například  emoční slabost, kterou ego maskuje předstíráním síly, nebo jsou tu ještě přítomné zažluklé dětské (adolescentní) pocity zahalované neadekvátními reakcemi dospělého. Žaludeční vředy se mohou vyjevit také v případě, je-li chlapáctvím maskováno slabošství, je-li maskována infantilita, psychická trivialita, strach a úzkost, dojmy o vlastním proviňování, selhávání a slabosti, je-li už příliš dlouho a příliš urputně předstírána bojovnost, ironie, cynismus, odpovědnost, lhostejnost, profesionalita, bohorovnost či vyzrálost.
Všechno předstírání a potlačování v emoční (zpracovatelské) oblasti, by mělo  ego neutralizovat, aby se zbavilo vředů a překyselování (nadměrné agresivity namířené do vlastního těla). Vždyť žaludeční vřed je následek sebedestrukční krvavé a bolestivé rány.

Rakovina žaludku
Přichází po delším období žaludečních potíží, a zvěstuje závažnější  problémy ega, které se díky své váze  promítly  z psychiky už velice hluboko do těla, aby zde nahradily růst, k němuž nedošlo v psychické oblasti.
Rakovina žaludku  radikálně zjevuje, že slábnoucí a často porážené ego už definitivně přijalo za svoje ony negativní emoční postoje a hodnoty, které jsou v zásadním rozporu  s naladěním vyšších pater  psychiky. Tento fakt ohrožuje  existenci celé bytosti. To se obvykle stane až po dlouhém období, v jehož průběhu ego samo sebe donutí zkonzumovat emočně nejen to, co mu „nechutná“ a co mu pak leží v žaludku, ale také to, k čemu pociťuje hluboký odpor.  Zjeví se až, když ego přijme málem za svoje vše nepřátelské a cizí, co mu nejvíce škodí.
Rakovina žaludku zvěstuje, že se rakovinové buňky  odhodlaly uskutečnit za  ego  růst, k němuž ego v psychické rovině dospět nesmělo, nedokázalo, nechtělo, či dospět neumělo.  Asi v pěti procentech je rakovina žaludku následkem předchozí někdy i desítky let trvající vředové choroby.
Rozpad buněk žaludečních stěn ohrožuje existenci celé  bytosti, bolestivá tortura a příznaky ohrožení života - to vše nabádá k zaujetí nových či nezávislých emočních postojů  už bez ohledu na staré vzorce a stereotypy, bez ohledu na mínění a očekávaní jiných osob.
Rakovina žaludku nás bolestivě a pod hrozbou ztráty života tlačí k přijetí a prožití objektivně žádoucích, primárních a pozitivních, případně už dlouho potlačovaných a odpíraných citů, postojů a niterních hodnot. Naopak velí k  odvrhnutí (vyvrhnutí) všeho, co jsme přijímali z donucení, v důsledku sebezapření, pod tlakem takzvaných „objektivních“ okolností, kvůli odpovědnosti, kvůli sentimentu, kvůli osobám, na nichž jsme závislí, nebo které jsou závislé na nás, nebo kvůli takzvaně „vyšším“ principům a „věčně platným“ ideologiím, kvůli víře, kterou nám vtloukli do hlavy ti, které jsme milovali, nebo kvůli nevíře vtlučenou do hlavy naopak nemilovanými.
Rakovina (nemoc hodných lidí) velí k osvobození se od všeho, před čímž jsme se už dlouho nerozumě skláněli  a ponižovali (co jsme se přinutili spolknout a teď nám to leží jako železný chléb v žaludku), ať už  „dobrovolně“, nedobrovolně nebo pod tlakem  „význačných“ okolností. Rakovina velí  k přijetí konečně těch postojů, emocí a životních hodnot, které se nám už dávno líbí (chutnaly by nám, aniž jsme je dosud směli okusit).
Obdobné osvobozování sebe sama od minulých (vesměs infantilních) zátěží fakticky představuje současně rychlý psychický růst a tudíž  nastolování souladu našeho ega s vyššími patry naší psychiky. Neonemocnět či se  vyléčit  lze vždy, když tento emoční soulad nastane, když konečně stojíme na vlastních nohou, když žijeme, jak jsme chtěli a ne tak, jak jsme museli či směli chtít.