Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Vztahy a naše zdraví

Milí čtenáři,

už máte nové číslo Meduňky? Pokud ještě ne, přinášíme Vám ukázku z článku, který se zabývá souvislostmi mezi vztahy a naším zdravím. To, jak vztahy ovlivňují naše zdraví nám prozradí Mgr. Marie Hlávková, Ph.D., astropsycholožka a terapeutka.

Vztahy – ať už obecně mezilidské, rodinné, partnerské či pracovní patří mezi nejdůležitější prvky lidského života a zásadně ovlivňují jeho kvalitu. Uspokojivé a pozitivní vazby nám přinášejí radost, jistotu a pocit smyslu, problematické vztahy bývají často příčinou starostí a psychického strádání. Naši autoři ve svých článcích nahlížejí na toto téma z různých stran, kromě jiného také připomínají  důležitou souvislost mezi vztahy a naším fyzickým zdravím. Lidé, kteří mají dlouhodobě uspokojivé partnerské vztahy, jsou zdravější, dožívají se vyššího věku a těší se řadě dalších výhod. Proto stojí za to na vztahy nerezignovat, ale naopak o ně dlouhodobě pečovat.  



1.Jak vztahy ovlivňují naše zdraví

Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.,
    astropsycholožka a terapeutka




Teorie a realita


Mnozí z nás už přijali jako fakt, že zdraví nebo nemoc úzce souvisí s naší psychikou. Tuto skutečnost dnes už dokonce nepopírají ani silně racionální jedinci, jímž se zdá tento koncept zajímavý i přes to, že sami kupříkladu stále užívají různé chemické léky. Někdy mám však pocit, že s teorií o psychických příčinách nemocí souhlasí více lidí, než kolik podle ní skutečně žije a realizuje ji v praxi. Z psychické příčiny nemocí se stává jakýsi obecný esoterický výrok, ale nakolik opravdu chápeme souvislost mezi naší aktuální nemocí a hlubší psychickou příčinou, která nemusí být navenek vůbec zjevná? A nakolik jsme schopni se při nemoci orientovat cele na zpracování oné psychické příčiny onemocnění a následně se pomocí práce na sobě opravdu uzdravit? Do jaké míry jsme schopni omezit chemické léky a procedury s vědomím, že pravé léčení spočívá v něčem jiném?
Stále mne překvapuje skutečnost, že někteří lidé sice tvrdí, že nemoci jsou psychického původu, ale vzápětí se obávají, že v dopravních prostředcích chytí chřipku. Pokud však připouštím a chápu, že chřipka vznikne pouze v okamžiku nějaké mojí psychické neharmonie, jak bych ji mohla chytit, pokud jsem momentálně v pohodě a v harmonii? Nebo naše věčné potlačování příznaků nemocí pomocí tlumících léků, které srážejí teplotu nebo potlačují další příznaky, ale rozhodně nemoc neodstraní, ani nevyléčí, jen ji naoko zneviditelní? Ne každý ze zastánců psychické příčiny nemoci je ochoten tyto „léky“ neužívat nebo alespoň jejich užívání omezit a zkoumat, co hlubšího je pod příznaky nemoci skryto. Tímto článkem bych tedy chtěla podpořit všechny, kteří stále ještě stojí rozkročeni mezi chemickým a psychickým přístupem, aby našli lepší nástroje pro přemýšlení o svých nemocech, nebáli se jich, pokud možno je nepotlačovali chemicky, ale naslouchali jejich poselství a hledali způsob práce na sobě, léčení v hloubce duše, které by zpracovalo psychickou příčinu nemoci tak, aby nemoc už neměla důvod existovat.    



Signály a příčiny


Někdy vězí příčina nemoci hluboko v našem nitru a souvisí s naší historií, starými zraněními a je obtížnější ji „chytit“, protože si některé věci z minulosti třeba neuvědomujeme, odstřihli jsme je. Nemoc nás ovšem nutí si tato stará napětí opět zvědomit a prožít si je, vypustit je ven. Někdy je ale spouštěčem choroby aktuální situace, kdy se dostáváme do psychické neharmonie a nedokážeme ji rychle vyladit a vybalancovat, tudíž se napětí „vrazí do těla“. Když se však podíváme na běžné psychické příčiny nemocí od starých nezpracovaných traumat a rodinných napětí, až po běžné aktuální neharmonie, ve většině případů zjistíme, že mají původ v nějakém vztahu k druhému člověku, blízkému nebo vzdálenějšímu. Naše vztahy v širokém slova smyslu, vztahy k bližnímu, jsou nejsilnějším nástrojem naší psychické pohody nebo naopak nepohody.
Jistě se to stalo každému z nás, že jsme dostali rýmu v okamžiku, kdy jsme se kupříkladu nepohodli s některým členem rodiny nebo když jsme dostali výtku od šéfa v práci či jsme řešili potíže s naším dítětem. Ano, někdy se samozřejmě stane, že nastydneme ze stresu z nadměrného pracovního přetížení, v němž zdánlivě nehraje roli žádný konkrétní člověk, ale otázka je, za jakých okolností vznikl náš mechanismus přepracovávání se? Nevznikl náhodou v dětství, když jsme měli dojem, že přízeň a lásku svých rodičů získáme pouze velkou snahou a skvělými školními i pracovními výsledky? Aktuální pracovní přetížení tak je pouze starým dětským mechanismem, jímž jsme kdysi chtěli zažehnat strach z nepřijetí rodičů. Opět téma vztahové.
A rýma, nastydnutí, kašel, zvýšená teplota atd., tyto skvělé varovné signály těla, se nás v těchto případech snaží upozornit, že jsme v nějakém směru vychýlení sami ze sebe, že jsme aktuálně nebo kdysi v minulosti nezpracovali napětí a měli bychom to napravit. Vyříkat si nedořečené věci s členem rodiny, postavit se neoprávněné výtce od šéfa a vymezit se proti němu, rozdělit si péči o dítě více rovnocenně s partnerem nebo si zpracovat starý mechanismus přepracovávání se, vzniklý v našem dětství ve vztahu k rodičům. Pokud to uděláme, už není důvod, aby nachlazení vůbec vzniklo a existovalo a my se vracíme do své vnitřní harmonie, sami k sobě.
Pokud však dané potíže psychicky nezpracujeme, to znamená neodstraníme jejich příčinu, a zároveň si vezmeme nějaké chemické léky, abychom průběh nastydnutí potlačili, vnější příznaky možná po nějaké době zdánlivě zmizí, ovšem ložisko neharmonie v našem těle stále vězí a je jen otázkou času, v podobě jaké choroby na nás za čas opět vykoukne. Protože „nic, co je potlačeno, neumírá“ a původní rýma se našimi dalšími aktuálními psychickými neharmoniemi ještě posílí a promění se v chřipky, které ovšem také potlačíme, pak do angín, ty také potlačíme, pak do zápalu plic, který také potlačíme, a nakonec ani nemrkneme a máme rakovinu, ale tu již lze potlačit jen s velkými obtížemi. Takže nás to nakonec opět vede k prostému pohledu na to, které staré nebo aktuální napětí, většinou související s nějakým vztahem, nás vychýlilo z naší osy.
Jenže to je právě to, na co se díváme velmi neradi. Naše vztahy, které nebyly nebo nejsou úplně ideální a které nám v nějakém aspektu přinesly nebo přinášejí třeba i bolest nebo dokonce trauma, jsou velmi ožehavé téma. Mnohdy před tím pohledem kličkujeme a utíkáme, protože bolí, někdy jsme to téma vytěsnili tak hluboko, že již ani nevíme, že existuje. O to víc nás pak bolí tělo.


Celý článek a další zajímavé témata najdete v květnové Meduňce.